bez názvu

Společně si otíráme prach.

Společně olizujeme temnotu,

nýtujeme ticho každodenními znameními.

Společně, stopy našich nohou procházejí šílenstvím zapomnění.

 

A na noc se díváme jako na procházku svými těly,

jako na spletitou mapu strnulých hlasů,

jako na doušek žíznivého kouře,

jako na proud hodin beze dna.

 

Uspořádat si život:

bude to jako prostřít ubrus na stůl?

 

Pak, možná, nebude tak těžké zemřít.

 

*******************

 

Nastal čas, kdy zpívají žíly těla

ožívající vyčerpávající procházkou.

Díváme se na cestu jako na vězení,

jen země tanči tvýma očima.

Všechno je jako rituál,

když lezeš přes zeď, abys ochutnala květiny,

když mluvíš z hlubin vod

a voláš hvězdy, aby osvítily naše solné trhliny.

 

*****************

 

Cesta může být jen lež,

i když tato fata morgána nabízí stín k odpočinku.

Vystavujeme tělo vrtošivé rzi, usazující se na ustrašených rukách.

Klid nestačí a světlo svatojánských mušek nedokáže prorazit naše zdi,

usínáme ve snaze najít pravdu.

 

A verše padají jako staré mince do prachu země.

 

Obrázek vytvořen AI