Vzkazy v láhvi

Textovky byly vždycky mým způsobem komunikace se světem,

jiný smysl zřejmě nemají.

Prostě jsem je posílal jako vzkazy v láhvi. Někdy jsem dostal odpovědi.

Některé z těch odpovědí nebyly pro mě.

Tak jsem pochopil, že mořská pošta není moc spolehlivá.

 

Zpočátku jsem čekal na odpověď na každý svůj vzkaz.

Pak si uvědomil, že ne všechny se vyloví, a ne každá se dostane do rukou.

Potom přišlo pochopení, že ne všechny vylovené láhve se otevřou.

A že i když se dostanou k adresátovi a jsou přečteny, 

ne každý vzkaz si zaslouží odpověď.

 

Postupem času jsem začal dávat své vzkazy do láhví čím dál tím méně,

a ne všechny láhve jsem donesl k moři.

Spousta jich prostě zůstala hromadit se u mých dveří.

Všiml jsem si, že jsem skoro přestal chodit na břeh a vyhlížet odpovědi.

Některé z nich jsem nechal roztříštit se v pobřežních vodách, některé zpět odnesl odliv.

 

Stávalo se i to, že jsem místo vzkazu nacházel mrtvé ryby, 

kusy a úlomky těžko uhodnutelných předmětů, polorozpadlé cáry medúz.

Jednoho dne moře vyvrhlo na břeh delfína.

Náhodou jsem narazil na jeho mršinu a z nějakého důvodu jsem u ní seděl asi hodinu.

Nebylo to moc příjemné. Tělo bylo kluzké a z nějakého důvodu vůbec nevysychalo.

Kromě toho ho přede mnou našel někdo jiný, mnohem zvědavější než já.

Uvědomil jsem si to podle háku, který delfínovi trčel z oka.

 

Moře vyplavuje na břeh spoustu věcí. A stejně tolik si jich bere zpátky.

Někdy se mi zdá, že aritmetický průměr by se měl vždycky rovnat přibližně

stejnému číslu, ale já ho nikdy nepoznám.

Asi to je to pověstné „boží číslo“ v mém osobním, maximálně uzavřeném pojetí.

Obrázek vytvořen AI