Srdce v křoví

Pamatuji si ten keř, když ještě bez lístků se kymácel v podzimním větru. A vím, jak vypadal, když v zimě se jeho větve prohýbaly pod zmrzlým sněhem. A stále to byl tentýž keř.
Vím, kdo jej sadil před mnoha lety a jaký měl být jeho úděl. Ale ten, kdo jeho kořeny vložil do vlhké hlíny, již zemřel. A s ním i myšlenka smyslu keře.
Dnes je několikátý dubnový den a na keříku se pomalu líhnou nové listy. Pěkně jeden za druhým brzy začnou rozbíjet svou skořápku a zazelenají se na slunci. Ten, kdo jej kdysi sadil, tu krásu vidět nestihl.
A v létě budou listy tohoto keře často zvadlé od slunce. Jeho paprsky jim budou brát vláhu. A pak lehce zaprší a zase chytí svou barvu a budou lákat oči k nahlédnutí.
A nikdo se nedostane dovnitř. Husté větve a pichlavé trny nedovolí prostoupit skrz. Hlídá své srdce jako lev kořist. A nikdy nikoho dovnitř nepustí.
Měl mít svůj smysl. Však ztratil jej s úmrtím svého zahradníka. Dnes přežívá a chrání své srdce věrností, již cítí k svému stvořiteli …