Srnky

Jak jsem již kdesi napsal, jeden čas jsem trávil ve vlacích mnohem více času, než doma. Proto také jsem ve nich zažil řadu drobných historek. Jezdil jsem denně - a to skoro denně po jiné trati. Někdy osobním, jindy nákladním vlakem, mezinárodním rychlíkem, ve služebním voze, třeba i na lokomotivě, prostě všelijak a taky celkem různě. Všelijak jsem i nocoval - v místech, odkud jsem se nemohl vracet domů. Někdy v hotelu, jindy na ubytovně, v soukromém bytě, dokonce třeba i v odstaveném voze na kusé koleji. V pondělí ve Svobodě nad Úpou, v úterý v Hradci, ve středu a ve čtvrtek v Havlíčkově Brodě, v pátek krátce v Praze a hurá domů...

Ten den - ráno - jsem se vracel do Liberce a to z Hrádku nad Nisou, kde jsem po předchozím pracovním dnu nocoval.  Na ubytovně byl v noci trochu ruch a tak můj spánek - no nic moc.  Jarní ráno s lehkou mlhou, oparem jak říká básník, kterou se začíná prosazovat bledé slunce, vzbuzuje představu neobyčejné svěžesti. Já, protože jsem po nevalné noci trochu mdlý, otevírám okno a nastavuji tvář chladnému vzduchu, abych se už  s konečnou platností probudil. 

Koukám z okna vlaku, který projíždí úžlabinou mezi Chotyní a Bílým Kostelem, vzduch s cáry mlhy mne tahá za vlasy a trochu štípe do očí. Nasazuji si brýle a to právě včas: na stráňce úžlabiny, snad osmdesát, snad sto metrů před vlakem, se pase malý srnčí harém se svým pánem v čele, nebo spíše uprostřed. Jako houbař i jako couratel po lese jsem takovou scénku zažil vícekrát, ale tato skupinka zvířat jakoby vůbec nevzala na vědomí, že tudy - pětšest metrů od ní - projíždí vlak. Srnky se pásly jakoby nic, jen srnec to "zapíchl" se vztyčenými slechy, světly zdánlivě mimo vlak hledícími, ale ve skutečnosti ho s jistotou sledujícími a kontrolujícími..        

Vlak projel okolo srnek se srncem, já se otočil a viděl, jak strážce harému už zase sklonil svou trofej k zelenému koberci, na němž zřejmě rostlo něco, co je jinde pro srnčí k nesehnání a čemu zároveň srnčí jazyk neodolá navzdory jistému nebezpečí, které přece jen vlak tak trochu představuje. Opět jsem  meditoval o fantastické adaptabilnosti přírody a zvěře především na negativní jevy a situace, které přináší civilizace. Ten obraz trval snad jen patnáct, snad dvacet vteřin, ale měl v sobě náboj, který mi ho vtiskl nesmazatelně do paměti a já čas od času ten uložený film promítám na pomyslné promítací plátno vzpomínek.

Tak tomu je i teď: jen Vám popisuji, co na tom plátně právě vidím...