Vypuštěný rybník

Skrze mdlou clonu šedavých mraků se prodralo bledé slunce, spíše roztřesená a rozmazaná skvrna, jako leklá ryba v kalné vodě, než jasný kotouč zlatavé mince a shlédlo k pláni pod sebou. Rovná zem se táhla kam až oko dohlédlo, jako by svou přehlíživou povýšeností každému sdělovala: nejsi nic, jsi ztracen; natahovala se chtivě k obzoru toužíce ulapit a pojmout cokoli skrývá a na své věčně zběsilé cestě vedoucí všemi směry táhla s sebou srdce návštěvníka, které bylo rváno na kusy, na každou stranu až do nezměrné dálky. Vzbuzovala touhu běžet, rozeběhnout se támhle, či tudy, zde do dálky a pryč a k něčemu, pojmout svým zběsilým a zbytečným úprkem alespoň zlomek pustiny, dotknout se obzoru a chtít zapomenout, ale nikdy se nepřestat ptát, co skrývá se za jiným obzorem a jiným směrem a má-li tato dušitrhající prázdnota vůbec konce.

A země byla hladová. Nestálý hněvivý povrch čekal tisíci úst připravených a nikdy neodpočívajících, jež vzhlížela k šedivé mase nad sebou a nelítosně pojídala kroky poutníků, aby je vtáhla a ukradla a zničila a učinila z nich součást sebe sama, věčně hladovou, mrtvou a vraždící.

Mezi rozlehlými poli zoufalství a touhy proudily jako tepny obřího vědomí kalné stužky živící hlad země a pozorující svojí chladnou nezúčastněností, nevidouce širé obzory, necítíce zbla touhy, lhostejné ku světu, sledující pohrdavě touhu, zoufalství, naději a marnost beze špetky štěstí, pokoje, ujištění nebo smyslu. Proudy ledové vody ještě podněcovaly bláznivou touhu vydat se přes ně a dál a vidět, vědět, cítit a chtít víc. Jako by ony věděly, co leží za tím nedosažitelným obzorem a svojí lhostejností dávaly najevo oč to, co už za nesčetné eóny své existence potkaly převyšuje nicotné tajemství této nekonečné pláně.