Anotace: Plaché myšlenky ze srdce spanilé touhy...
Sedím v poloprázdném kinosále a čtu Tvou báseň o lásce.
O srdcevroucim okamžiku, srdcezažehavajici povaze osobnosti, jenž mne vyvádí s chladné a nekonečné prázdnoty intelektu.
S chladné a hluboké modré prazdnoty mechanické pojetí vesmíru, ve kterém nezrozene bytosti tancuji na špičce jehly a umírají v slze stratosfery.
Jako plamen nastávající pozornosti
neohraniceny srdeční spletenec vzpomínky,
mlhava archa mé nebetycne nevědomosti,
se kterou plíživě navazuji intimní vztah,
potkáváme se jako meluzina svadejici vítr,
pokoj se urodí v hlase a ty mne objimas znovu pod korunou listí,
společně zapalujeme svíce v kapli Marie Restituty,
mucednice popravene, state nacisty, krev svatá rozlita v nebi.
Ten intimní vztah k nevědomosti je smrtelnost,
srdcervouci okamžiky sdílené na tváři lásky,
tvorba, reflexe, prach býti drceny a tvořený,
znovu volám medituji miluji.
Tebe.