Ty jsi ten...

Ty jsi ten co změnil mě k nepoznání..
Ty jsi ten co otevřel zamčené dveře..
Ty zakázané dveře ke slasti.. Co ukázaly směr.

Ukázal jsi mi, jak tenká je hranice mezi bolestí a slastí.

A já.. se v tvých očích ztratila.
ztratila jsem sama sebe a patřila tobě...
Patřila tělem, duší i myslí.
A já.. věřila, cítila se v bezpečí, milovaná..
Nikdy jsem neprožila , necítila nic podobného.
A já... se zamilovala..

Pak přišlo hořké probuzení...
Ty pomyslné růžové brýle spadly. Odkryli všechny tvé lži a mě to rozervalo duši na kusy.
Rozdrtil a zachoval jsi se k ní, jako k hadru na podlahu.
Zbyla jen prázdná, zvrhlá schránka z rozpolcenou duší co ztratila umění milovat a věřit.

Sebral jsi vše.. Nezbylo nic..
A přes tohle všechno ti neumím říct ne..
A má zvrhlá duše se pod tebou chvěje..
čeká až zavoláš.. A mé temné oči zase propuknou v pláč..
Zničil jsi vše.. Všechno to tak bolí..

Ty jsi ten co změnil mě k nepoznání...