Řeší kosi smutek?

  Když jsem babičce dala čtyřlístek zatavený ve fólii, okamžitě jí do očí vstoupily slzy. "Jo holčičko, ale mně už teď k ničemu neni..."

  Jedla jsem pak přesolenou polévku. To jak do ní babička zamíchala svoje slzy.

  Když teď sedím ve vlaku a pozoruju tu nádhernou zeleň pod šedivou oblohou, je mi do breku. A ona obloha se mnou soucítí. Na okna soupravy dopadají kapky deště.

  K ránu jsem se probudila vlastním pláčem. Zdálo se mi o zelené džungli. Že se tam můj milý stěhuje za prací. Já, bez školy, jsem s ním nemohla. Věděla jsem, že musím na vysokou. Chtěl, abych mu pomohla vybrat dům. S větším, nebo menším bazénem? Přes oba bazény protékala řeka a ústila ve vodopády. Byla jsem v šoku a nešťastná, že mi milý odjede. Vodopády tekoucí mi z očí mou noční můru zahnaly.

  Chtěla bych být kosem. Cítí kosi smutek? Jejich jedinou starostí je nakrmit sebe a mláďata, přežít. Řeší smrt ostatních? Co nemoci? Co jejich nálady?