Srnče

Šinu si to podle lesa, smrákalo se právě,
uzřel jsem tam srnu, ležela tam v trávě.
Jak se kolem hrnu, šťouchla do mě hravě,
že prý ráda mlsá, však nechce žráti dravě.

Utrhl jsem stéblo, rostlo tady právě,
loupla po mě očkem, vrhla se po trávě,
zapila to lůčkem, tvářila se hravě,
nic už s ní pak nehlo, ač chytil jsem jí dravě.

Odved jsem jí domů, do chaloupky právě,
nechal jsem jí venku, pásti se na trávě.
Mám teď doma srnku, pobíhám s ní hravě,
běhá kolem stromů, netváří se dravě.

Za pár roků srnka, jíž přived jsem si právě,
porodila děcko, jež vyhýbá se trávě.
Když poplácám jí plecko, už nechová se hravě,
to na nervy mi brnká, teď já se tvářím dravě.

Její děcko je jí všecko, o tom to je právě,
proč mi city neoplácí, přemítám si v trávě,
nahrazuji si to prací, neberu jí hravě,
navštívil jsem i Švýcarsko, tak pracuji dravě.

Procházím se zas u lesa, tam co tenkrát právě,
toužím vidět srnu, polehávající v trávě,
však sám se tady hrnu, už necítím se hravě,
zas vidět jí jak mlsá, jak netváří se dravě.