Múza, ta mrcha

   Utekla mi Múza. Už několik měsíců nemám inspiraci. Člověk by řekl, že v Praze, ve městě, které víří barvami, zajímavými lidmi, krásnými zákoutími a všedními i nevšedními událostmi, by mělo být inspirace habaděj. Ovšem ne pro mě. Ta, která mi má pomáhat tvořit, mě sprostě opustila. Ani nemám pocit, že bych jí snad nějak ublížila, nebo že bych ji něčím vyděsila. Prostě si sbalila kufříček a jednoho dne, ani nevím kterého, za sebou beze slůvka omluvy práskla dveřmi. Utekla a nemyslím si, že by měla potřebu se v nejbližší době vracet. Což mi tak trochu ničí život.

   Čas od času mívám pocit, že potřebuju tvořit, mám chuť, dokonce nutkání něco dělat. Psát, nebo malovat. I mívám nějaké ty nápady. Ale sama to prostě nezvládnu. Nechala mě ve štychu. Sedím tak pokaždé před prázdným plátnem nebo před blikajícím kurzorem na bílém pozadí a nic. Vybíleno. Mlha. I přes to, že jsem si před tím všechno do detailu promyslela, stokrát přepsala imaginární větu, najednou jako by mi ty myšlenky někdo ukradl z hlavy. Spojení mezi obrazy naplněnou hlavou a rukou, která by to vše měla hodit na papír, se prostě přerušilo. Spoustu cest tramvají věnuju vymýšlení příběhů, potkávám zajímavé lidi, o které bych se chtěla podělit se světem, který si jich třeba nestihl všimnout. Chci vylíčit, jaká dnes byla obloha a jaký ve mně vyvolával pohled na ni pocit. Jenomže to prostě nejde. Odešla mi nejdůležitejší osoba v mém životě. Je mi po ní smutno. Ale tu mrchu malou bezcitnou to nezajímá, je chladná jako ty kapky, co mi předevčírem padly za krk, protože jsem byla líná vyndat z kabely deštník. Vychutnává si mé trápení. Přes její nezájem a zlou povahu mi chybí. Strašně. Vrať se! Chci tvořit!