PuzZlík

Jsem puzZlík. Hodný puzZlík. Říkají mi PuZ. Nebo "ten divnej".

Nějak sem to nikdy nechápal, celej ten smysl skládačky, kdy nikam nezapadám. Snažil jsem se držet. Držet se jiných dílků, ale nějak to nešlo. Všichni měli... tak nějak jinej tvar než já.

Tak jsem se snažil být ve středu, i ve čtvrtek. Taky to nebylo vono. Myslel jsem, že zamnou ti ostatní dojou a připojí se, ale nepasoval jsem ani k jednomu. Bylo to smutný.

Odebral jsem se tedy. Odebral jsem se stranou, ke kraji a čekal. Nic jiného mi nezbývalo. Všichni se propojovali, dávali se dohromady a já to při všem tom čekání pozoroval. Bedlivě.

Učil jsem se jak se to dělá, tohleto párování. Koukal jsem a koukal, obcházel skládačku. Až najednou vidím, místo. Připadalo mi to tak povědomé, ale říkal jsem si, že jsem se plahočil tolik let, a nikdy to nezapadlo, tak proč by mělo teď. Nikdo mě nezval, nepřemlouval, nenaznačoval, abych přišel a spojil se s ostatními.

A tak jsem šel dál. Po pár letech, znaven vším tím putováním jsem přišel zase na to místo. Rezignovaně, bez odporu a myšlenek jsem se prostě usadil do rohu a ono to klaplo. "Konečně". Zazněl chór hlasů kompletní skládačky. Jednota se stala živoucím organismem.

Teď si jen s úsměvem říkám, že i pro toho nejdivnějšího PuzZlíka, existuje čas, kdy všechno tak nějak zapadne... :)

PuzZ.