Ale ta Máma ve mně ...

Tyto dny už mě nebudíš „Mami vstávej, už je sluníčko.“, ale „Mami, dnes zůstanu s tebou.“ A někdy i zůstaneš a nejdeš do školky.

Aby ses vůbec mohl narodit, musela jsem se smířit s tím, že nebudu dokonalou mámou a uvědomit si, že budu ta nejlepší máma právě pro tebe neboť si si mě za mámu vybral. 

Když si se narodil, jedna z myšlenek, které pak několik měsíců mnou rezonovalo, bylo: „Stihla jsem to. Stihla jsem se stát mámou.“

Víš, když jsem se jako náctiletá po prvé setkala s učením Rádža Jógy, kde kromě ctností a meditací propagovali taky veganskou stravu navíc bez česneku a cibule a celibát. Zejména to poslední jsem si tehdy neuměla představit a řekla jsem jim, že já chci být mámou.

Když se mě po dobu studií na vejške lidi ptali, co budu dělat po škole – protože jsem sama přesně netušila – to víte svět je plný těch co něco vystudovali, ale dělají pak zcela něco jiného – s jistotou jsem jim říkala, že budu mámou. To jsem brala jako samozřejmost.

Jenže víš, počít tě a vynosit vůbec nebylo tak samozřejmé – spíše takový dost velký vymodlený ne zcela konveční zázrak. Od chvíle, kdy jsem s naprostou určitostí věděla, že po tobě toužím až do chvíle, kdy si se narodil uběhlo téměř deset let. V tom období jsem prošla výrazným růstem – za nejdůležitější teď považuji – přijetí svého ženství; zjištění, ze menstruace není za trest, ale dar; zpracování strachu z mateřství vůbec.

Dnes, jako v poslední dny téměř každý, jsem se dívala do tvých smějících se očí a zase mnou proběhlo něco jako:

Jsem máma.
Je to něco, co mě vyplňuje zevnitř.
Je v tom mírnost a měkkost.
A zklidnění.
Již není kam spěchat.

Jsem máma. 
Když se v tom uvolním, je to něco obrovské, 
co nemá hranice a přesto je to mírné a něžné
a nekonečně trpělivé, smířené a plné pochopení a soucitu a odpuštění.
Něco, co je silné ve své slabosti.

Ne ne, v reálu vůbec nejsem tak trpělivá :-)

Ale ta Máma ve mně
ta taková je ...