Zastavila se na autobusovém nádraží

Stojím na okraji patníku a sluneční paprsky mi přerušují souvislý obraz. Sleduji lidi, jak zmateně pobíhají od zastávky k zastávce. Za projíždějícími autobusy zůstává pouze hnědošedý kouř, kvůli kterému se nedá v jejich blízkosti dýchat.

Téměř se dusím pod návalem kouře, ale stále stojím a sleduji lid.
Skupinka mladých japonců v klouboučkách a umělohmotných kšiltech za sebou táhne barevné kufry na kolečkách;  mladá maminka veze kočárek s miminem a za ruku ji tahá malý rarach s blonďatými neučesanými vlasy s džínskou se zvednutým límcem a slunečními brýlemi; dvojice milenců se objímá tak, že to vypadá, že se vidí naposled. Lidé běhají z jedné strany na druhou. Celé autobusové nádraží je ve spěchu. Čas plyne a já mám pocit, že se snad nikdy nezastaví.

A najednou se podívám na druhou stranu přechodu. Stojí tam paní v modrém pleteném svetru a bílých plátěných kalhotách. Krátké zrzavé vlasy na kolemjdoucí hází měděné odlesky. Vedle ní stojící pes čeká na povel. Ani jeden z nich neví kam dál. Je to jediné místo z celého nádraží, kde se snad zastavil čas. Dívám se, jestli se zastaví i někdo jiný. Ale všichni si stále spěchají za svými životy.

Vykračuji pravou nohou a konečně šlapu na černobílé pruhy přechodu. Beru paní za ruku a ptám se, kam se potřebuje dostat. "třistasedmdesátdevět". Zastavily jsme se spolu. A byla to ta nejhezčí chvíle mého dne.

Máte moc krásnýho psa!
Nó, ale dneska pěkně zlobí. Chodí tam, kam nemá.
To víte, né každý má vždycky svůj den.