Malí andílci přilétli...

Dnes mi jedna asi tak osmiletá dívenka při mém návratu domů z nedělní procházky připoměla jednu dávnou mou historku, o kterou se s Vámi nyní podělím. Šla s rodiči kousek přede mnou, a najednou se otočila, a obejmula Lampu. A zase šla dál. A to mi připomělo tuhle dávnou historku, kterou si moje srdce někde uvnitř sebe nosí:

Kdysi jsem doprovázel své děti dvě, syna a dcerku do menší, komornější dvoupatrové základní církevní školy.

Bylo to v malé obci, a dovážel jsem je tam většinou autem.

Přízemí byla školka, v patře pak byly dvě třídy. Jedna předškoláčci, druhá pro ostatní děti všech stupňů. Byla krásně vybavená. Moc se mi tahle škola líbila. Měli tam děti klavír, počítače, Lavice se židlemi, hračky, po stěnách rozvěšené své kresby, koutek počítačový, koutek na hraní...

No a jednoho dne jsem, zase, jako obvykle, dovezl své děti ráno do školy.

Po té, co jsem sešel z patra do přízemí, a upravoval jsem synovi trošku oblečení v jeho skříňce v přízemí, v okamžiku, když jsem chtěl udělat krok směrem ke vchodovým dveřím školy, kde se vzaly, tu se vzaly malí andílci z mateřské školky, dívenky, bylo jich asi tak deset, nebo víc, vrhly se na mne ze všech stran, a svými ručkami se snažily mne pevně obejmout, každá, jak to šlo. Jenže jich bylo moc, a nemohly se ke mně všechny tak zcela dostat, asi si umíte představit tu situaci:-))

Stál jsem tam v úžasu, srdce mi užasle si Láskou tou samou a radostí si Lebedilo, avšak bylo mi trapné, že jsem tam s nimi byl sám, a vůbec žádné z těch dětí jsem neznal. Chtěl jsem, ať ten okamžik trvá napořád, v tu chvíli. Ale taky jsem si říkal, že to není možné.

Najednou se objevila paní učitelka jejich. Dalo jí hodně práce ty děti ze mne postupně ,,odlepit“.

Dodnes příliš nerozumím tomu, proč se to stalo, ale bylo to KRÁSNÉ :-) setkání s těmi malými andílky z mateřské školky.

A tak jsem rád, že jsem se dnes mohl o tuto svou radostnou vzpomínku s Vámi zde podělit.