Blitky jako atrakce

Usmívám se, když si vzpomenu na svoje zážitky při oslavách pouti v naší vsi.Příjezd komediantů byla veliká událost.
Coby dítě jsem se nemohla dočkat. Zhoupnutí na houpačce stálo nejdříve jednu, pak už dvě koruny. Předem jsem šetřila. Moc ráda jsem otevírala skříň, kde viselo tátovo sako. Vonělo omamnou směsicí kouře a pachů z hospody. Nasávala jsem tu vůni labužnicky z rukávu a přitom šacovala jeho kapsy. Věděla jsem totiž, že při mariáši v nich zůstávají drobné, a mazaně jsem si jich vždy pár přivlastnila. Ne všechny, to by táta poznal a bylo by zle. Musím přiznat, že mne to naplňovalo ohromujícím štěstím, a když zavřu oči, tu vůni cítím dodnes.
Schovávala jsem si je do hrníčku s housaty a šetřila na pouťové atrakce.
Prvně dojely střelnice, pak velký řetízkový kolotoč, houpačky lodičky a malý   "řetězák". A od středy „už houpali" a penízky se kutálely. Pamatuji se, že mi došly a paní z maringotky povídá:
"Máte napečené buchty? Když mi přineseš tác buchet, můžeš se zadarmo houpat čtvrt hodiny." No neberte to! Šla jsem domů, potají vzala tác buchet a odnesla té paní. Ach to bylo blaho! Houpat se zadarmo takovou dobu!
Ochladilo se. Paní z maringotky povídá:
 "Máte doma dřevo a uhlí? Když mi doneseš pár štěpinek dřeva a uhlák uhlí, můžeš se zadarmo houpat čtvrt hodiny." No neberte to! Šla jsem tedy, v kolně posbírala pár štěpin, nabrala uhlák uhlím a nepozorovaně odnesla té paní.
A zase jsem se zadarmo houpala čtvrt hodiny. Mám za to, že maminka to v obou případech věděla, ale mlčela. Zlatá maminka, jak ta rozuměla dětské duši!
Jednoho dne po obědě se spolužák šel houpat. Rozhoupal si i žaludek a pozvracel se. Obloukem se trefil mezi houpačky na dřevěnou podlahu. To byla událost! Na nečekanou atrakci se celý školní nižší stupeň chodil dívat. Dokonce si pamatuji, že to byla druhá lodička.
Zajímavé ovšem bylo, že ten oběd na prknech nikdo neomyl. Děti ho roznášely na podrážkách bot po náměstí a možná i domů. Byl tam stále, ještě když komedianti opouštěli vesnici.