Zastřel si ho sám!

V kuchyni seděla žena. Odpolední paprsky propouštěly skrz záclonu pruhy světla, zastavily se na hlavě černého kokršpaněla, který jí ležel v náruči.
Vzpomínala na den, kdy jako půlroční štěně vyběhl ze dveří domu ve chvíli, kdy kosou sekla trávu slepicím. Jedno mávnutí a bolestný nářek štěněte. Veterinář naznal širokou hlubokou ránu na plecích. Šití, antibiotika.
„ Pokud vydrží do rána – má vyhráno.“
Držela ho tenkrát celou noc. Brečela, cítila se příšerně. Vydržel a od té doby se od ní čtrnáct let nehnul.
„Tak se rozluč.“ Řekl manžel, když vešel do kuchyně. Pes ležel apaticky. Umíral. Žádali veterináře o uspání.
„To se nestydíš? Myslivec, a nedopřeješ svému psovi důstojnou smrt? Zastřel si ho sám!“
Žena k sobě psa tiskla, slzy jí tekly do jeho dlouhé srsti, tiše mu cosi šeptala tvář přitisknutou na jeho hlavu.
„Tak – jdeme!“ Zahlásil muž, žena postavila psa na zem a ten těžkopádně popošel k pánovi. Vešli z domu, muž psa zvedl a nasedl do auta.
Dojeli do lesa. Pán psovi pomohl na zem, on odeběhl mezi stromy, a tak poodešli dál do lesa. Pak chvíli postál, a říkal si – nesmí se mi třást ruka. Musím to dokázat napoprvé.
Zamířil jednou, ale až napodruhé stiskl spoušť. Ozvala se rána a nastalo ticho.
Muž klesl do podřepu. Seděl tak hodně dlouho. Vstal, vzal bezvládné tělo, nasedl do připravené loďky na břehu rybníka a přeplul na ostrůvek uprostřed. Tam ho pohřbil se slzami v očích.
„Sbohem kamaráde, děkuju ti…“
Domů se vrátil pozdě, chodil po lese.
Ten večer, poprvé po pětatřiceti letech soužití, trávili každý v jiném pokoji.