Jako na vojně

Z autobusu MHD vystoupily dvě mladé ženy. Jedna nesla v ruce květináč s orchidejí. Šly a zvědavě se rozhlížely.
„Tak já ti nevím, říkala zelený dům naproti zastávce. No – jsem na ni zvědavá, na kolegyni, jestli to je tak jak říká. Slipy srovnané do komínků, ponožky v rovině, takže hned ví, když si některé kluci vezmou, prý jako na vojně. Jen jestli nekecá.“
„Hele – to bude on.“ Řekla ta starší a zazvonila na domovní zvonek.
Dveře otevřela kyprá padesátnice, všechno na ní bylo takové…kulaté a s rozesmátým obličejem je vítala:
„Nazdar děvčata tak pojďte, dáme si kafčo. Nezouvejte se. Jsem sama doma. Drahá polovička přijde za chvíli z práce.“
Vešly do obýváku.
„Posaďte se, jsem hned zpátky.“
Ženy se usadily a zvědavě se rozhlížely.
„Vidělas? Ty prsa? To má jistě tu novou podprsenku puš už…no aby ne. Slyšela jsem, že manžela načapala v práci s kolegyní. Nakoupila viagru a vzala si týden volna. Každý večer mu jí tajně dala do jídla, a v noci ho celý týden hezky rajbovala. Po týdnu nemohl ani chodit, natož mít myšlenky na nějakou bokovku. Prý to zabralo!“ A ušklíbla se.
„Ale mají to tu hezký,“ řekla ta druhá. „Vzorný pořádek, nikde ani smítko. Ono někdy se to tak nějak sejde. Na člověka přijde chvilka… ona má přece invalidní důchod. Má jen jednu ledvinu.“
Do místnosti vstoupila hostitelka s tácem plným kouřících hrníčků s kávou a nakrájenou bábovkou.
„Děvčata, dejte si šlehačku, tady je ve spreji. A mrkněte do skříní. Že nekecám.“ A na ta slova otevřela skříně a ukazovala pyšně vzorně srovnané komínky prádla, perfektně vyžehleného, radost pohledět.
Ženy si nastříkaly šlehačku do kafe, a když kously do bábovky, prskaly jako kočky.
„Co je? Nechutná vám to?“ a když hostitelka zklamaně ukousla svůj kus bábovky, vyprskla taky.
„Já jsem vůl! Místo cukru sůl! No – jsem celá vynervovaná. Budu muset do nemocnice, mám blbý výsledky krve.“ A rázem posmutněla.
V zámku domovních dveří zarachotil klíč.
„Jsem doma, mámo!“ křiknul pan domácí a přihrnul se do obýváku, v ruce ohromnou kytku růží.
„Tady máš, zrovna je dovezli,“ usmál se a kytku podal manželce.
Mladé kolegyně mlčky přihlížely. Ani jedna z nich si totiž nepamatovala, kdy dostala od manžela kytku. Záviděly.

Někdy se přihodí spousta špatných věcí zrovna ve chvíli, kdy člověk má srdce i duši dokořán. Zasáhnou ho jako blesk. Navždy pak zůstanou na jejich dně. Navždy. I kdybyste se snažili sebevíc. A pak ani ta nejkrásnější kytice nepomůže.