Živočišné teplo

Do široké chodby dlouhé chalupy svítilo polední slunce. Pronikalo okny tlustými kužely, které zlatily vše, co jim stálo v cestě.
Pod okny cpala panímáma husu. Korpulentní žena seděla huse na zádech, jednou rukou jí držela otevřený oranžový zobák, druhou rukou brala uvařené šišky z mísy, namáčela v kýblu s vodou a cpala huse do krku. Pak jí krk zkušeným pohybem hladila od zobáku dolů, aby šišky uvnitř hezky sjely do žaludku. Měla na sobě širokou sukni, vykasanou nad kolena, hladké husí peří ji příjemně šimralo na nahých stehnech, sem tam jí pár kapek vody stříklo do hlubokého výstřihu. Evidentně bylo vidět, jak si to užívá a celkem to byl utěšený pohled.
„Sádlo je akorát!“ zazněl z kuchyně mužský hlas, nato žena z husy vstala, podebrala ji pod břichem a otevřenými dveřmi posunula do dvora.
„Už jdu!“ křikla a spěchala do kuchyně smažit koblížky.
Otevřely se domovní dveře a do chodby vešla mladá pošťačka.
„Jste doma? Nesu rekomando!“ křikla. Panímáma vyšla a hned se dala s pošťačkou do hovoru.
„No řeknu vám – kdybyste to včera viděla! Sodoma komora! Každej s každým! Já to nestačila sledovat! Ze začátku se jen vokukovali, ale jak začali hrát, no tak se to rozjelo! Jo a ten novej skupinář! Ten vám měl tak těsný kalhoty, beztak ještě z doby, kdy se ženil, určitě svatební. No ta jeho výbava, mně voblejvalo ouplný horko!“ A dál zapáleně se svítícíma očima hustila do pošťačky zážitky z družstevní schůze, až pošťačka postupně rudla, až byla jako mák.
„Počkejte, dám vám koblihu, teď je první várka.“ A rychle spěchala pošťačce dát tři horké koblihy do papírového sáčku.
„Jé – tak to moc děkuju! To si dám ke kafíčku. Tak s pánembohem!“ A rychle vyšla ze dveří.
Panímáma dosmažila koblihy, utřela ruce do zástěry, a když pantáta spokojeně dřímal, hodila sukní a spěchala do stodoly za humny. Byla celá nedočkavá – no bodejť by ne.
Ve stodole bylo staré vyhozené kanape. Sem tam z něj trčelo rezaté péro. To ale nevadilo tomu, aby pravidelně každý den v poledne neprocvičilo svoje spirály. Panímáma totiž čekala s pravidelností pražského orloje na milence. Přijížděl na svém pařezu, aby rozezněl pavučiny u krovů stodoly svými hlasitými vzdechy.
Na návsi míjel pošťačku. Ta se ušklíbla. Známe to, řekla si. Káže vodu a pije víno. Tý tak něco věřit. Vyndala z pytlíku koblihu a zakousla se do ní.

Ona živočišnost se holt nenosí. Ale myslím, že člověk se s ní už narodí. A zkuste překonat něco, co máte vrozené. A navíc vám to přináší potěšení. To prostě nejde.