Vítr vznádech

Zaznamenáno po zhlédnutí a během několikerého poslouchání clipu Stubborn Love

Vyšla z nového domova za ruku se svou mámou. Ještě stále se jí trochu stýskalo po tátovi, ale její mysl rozptylovalo tolik nových věcí okolo. Bylo ráno, v ulicích se začínalo dělat rušno. První přímé sluneční paprsky jí zašimraly ve tváři. Zašklebila se na sluníčko a otočila se k němu zády. Neušly ani pár kroků a už se zastavily. Zatímco maminka si povídala s novou sousedkou, pustila se její ruky a rozhlížela se kolem. Nedaleko postávala skupinka dospěláků a něco chystali. Jeden měl kytaru, druhý seděl obkročmo na dřevěné bedýnce a jiný měl v rukách něco podivného, co zatím neuměla pojmenovat. Poznala ještě housle. Na druhé straně ulice zahlédla mezi dvěma projíždějícími auty cukrárnu. Po silnici přejel cyklista. Maminka pořád nudně povídala a ani si nevšimla, že ona se od ní pomalu vzdaluje. Přišla až k muzikantům, zrovna se přestali chystat. Všichni se teď dívali na toho na bedýnce. Začal tleskat do dřeva jednoduchý rytmus. Všimla si, že má přitom zavřené oči. Nato se přidali ostatní, ten s kytarou i zpíval. Koukala na ně a poslouchala povzbudivou písničku, která byla najednou jediné, co vnímala. Ten, co měl pod bradou housle, zahrál kaskádu tónů a mrknul na ní. Zpívali o něčem, čemu nerozuměla i o věcech, které jí byli dobře známé. Povzbuzena hudbou zvedla koutky a usmála se. Ani si nevšimla, že se kolem nich utvořil hlouček lidí, kteří zapomněli, že spěchají do práce. Cukráře přes silnici vylákala hudba ven a teď poslouchal ve dveřích svého krámku. Hudba hrála, lidé se smáli a pohupovali do rytmu. Přidávali se pořád další a další. Ona je ale neviděla, úplně se ztratila ve víru tónů a štěstí, které z těch lidí vyzařovalo. (malé blonďaté štěně s pusou od ucha k uchu) V tu chvíli zapomněla, že něco musí, něco nesmí a něco jiného zase nemůže. V tu chvíli zafoukal vítr a opřel se jí do zad. Taky shodil houslistovi klobouk. Rychle ho zvedla, aby se nezakutálel do louže a nasadila si ho na hlavu. Doufala, že ta písnička nikdy neskončí a že oni nikdy nepřestanou hrát. Pak se ale hudba ztišila, melodie zpomalila, až nástroje umlkly úplně. Zvedl se potlesk, někdo házel mince do odklopeného pouzdra na kytaru. Podívala se na houslistu a on na ní. Oba se rozesmáli. Natáhl ruku a vesele jí shodil klobouk do čela. Smála se, jako už dlouho na, až jí bolelo břicho. Během hraní museli odletět někam daleko, protože teď zaslechla mámin hlas z velké dálky. Volala její jméno. A ona se pořád smála. A smála se dokonce, i když se najednou maminka objevila vedle ní a pevně jí čapla za ruku. Něco jí hlasitě říkala, ale ona jí moc nevnímala. Když jí táhla od hudebníků pryč, ještě se otočila a natáhla ruku s kloboukem. Houslista si ho do ní s úsměvem vzal. Podívala se na mámu a zahihňala se. Vzápětí schytala lehký pohlavek.

...

Když se odpoledne vracela zpátky domů, už tam nebyli. A další den ráno taky ne. Už se s nimi nikdy nepotkala. Nebo možná jo, ale nepoznala je. Ten zážitek tenkrát byla ale tak silný, že od té doby nikdy netoužila po ničem víc, než hrát na ulici a měnit ustarané tváře kolem sebe v rozesmáté. Nevěděla, že přesně od takového člověka s maminkou odešli.