Rozhodnutí

Být jako hladina řeky. Tichá, plynoucí stále kupředu. Netečná ke své bolesti. Prostě být součástí světa beze slov.

S jediným cílem.

Ubránit se.

Mít na své straně Boha. Anebo přinejmenším si to alespoň myslet.



To je přece proti samotnému lidství, ubližovat pro svoji potěchu, pro svůj pocit nadřazenosti, pro opojení z ovládání druhého, pro uspokojení z jeho strachu. Jedno jakým způsobem.

Zadupat do země jeho sebedůvěru.

Zpřetrhat rodinné vazby.

Nepouštět ho samotného nikam.

Totální izolace.

Mít ho jen pro sebe.

Minutu po minutě. Promyšleně.

Den po dni. Cílevědomě.

Měsíc po měsíci. Důsledně.

Rok za rokem. Samolibě.

Třicet let.



„Jsem tvůj manžel. Toto je můj byt! Nemáš kam jít. Nemáš na koho se obrátit. A proto mne musíš poslouchat!“

„Dokud jsem tvůj manžel, budeš poslouchat, co říkám, a budeš se mi dívat do očí!“

„Jak si vůbec dovoluješ likvidovat moje dvacet let staré oblečení! Ještě jsem tady! Ještě jsem neumřel! To by sis přála, viď?“

„Kdo to byl, s kým ses zdravila? To byl ten sráč ředitel viď? Nesnáším ho!“

„Co se vybavuješ s tou mrchou sousedkou? Nenávidím ji!“

„Už zase jedeš k tátovi? Ani náhodou! Nic ti nedal, co by ses o něho starala!“

„Co jsi to říkala sestře do telefonu! Zakazuju ti jí říkat takové věci!“



Mít v sobě kus ďábla…nebýt zvyklá na pokoru, na tichou odevzdanost, na morálku vštěpovanou svojí maminkou…



Včera udeřil. Pěstí. Do zad. Spala jsem. On nemohl. Nesnesl to, že já spím a on ne.

Vyděsila jsem se. Zbytek noci jsem proplakala, bála se usnout.





Už dost.



Otevřela jsem okno dokořán. Zadívala se do slunce.

Jeden krok na židli.

Druhý na parapet v pátém patře.



Bože, odpusť mi.



Nadechla jsem se…



Dole v ulici zazněl skřípot pneumatik a křik. Jedoucí auto nedobrzdilo, narazilo do chodce a přejelo ho.

V okamžiku pádu do prázdna mi mihlo hlavou, že měl na sobě manželův kabát.