soumrak léta na obzoru

Brzké probuzení z nejasnĕ zapomenutého snĕní,

velkoměsto znovu chutná jako pochmurná šmura,

jak špatný dojezd na cestě do ordinace, 

zvlaštní druh slabosti, snad pochybnosti, ztráta možností  

odpadnutí po vzletu do tísnĕ deprese.

propadlý tetanus, jehla v rameni, paragon od sestry,

čtyři stovky za šmíru, se stresem na šalinu,

s rozmĕklým mozkem a soplema v plenéru dutin,

na jeviště jež znamená svět, mezi olovnatá tĕžká slova

a tĕžké kusy dřevĕných a železných tvarů které znamenají divadlo bez herců,

sype do sebe paraleny po půlkách s vitamíny extraktů,

vnitřnĕ vyčerpán zbídačen, jak zevlák a flákač mysli předurčen k utrpení,

k psychickému vyhladovĕní, mezi ztopořenými zachrchlenými egy kolegů,

paralyzovaným já a utlačovaným archetypem obĕti,

v polknuté oblivii dechu a zakrnĕlé afázii,

ve slunci tvář a to máš na víc,

jen sebezapomenuté sentence, nic než vymleté motivace,

ve skutečnosti drásavý přízrak vyčerpání,

zhýřivĕlé čary v nose vyzvracené na podstavec noci, 

procedí slova přes lebku jak tvárnice do vĕdomí,

horký čaj na moment oddech a spánek zatmĕní, 

jak injekce lásky, dávka zhibernované synapse, 

recyklace a oddych, vzkaz o nakopnutí imunitního systému, 

afirmace, ze hrudi co zbylo ze síly, ze síly z doteků, 

krev z palce kape na baletní podlahu,

máš štĕstí že se lze na kolegy spolehnout,

za ženu že patříš do jejího života, 

do její teplé krve, když tě ošetří s láskou,

usmíváš se a líný kocour leží opodál,

jako král naší modré sofa,

léto je v soumraku 

a myšlenky a pocity se zatoulaly do básnĕ, 

nemohu to zde nemilovat,

ale do konce života bych tu žít nechtĕl. 

Odpoutat se od odporu, nadechnout nadĕji, 

připomenout to dobré. V tichu. Noci.