Zatracená kartářka

Ležím. Všechno mě tlačí a bolí. Postel není vůbec pohodlná a ještě to protivné pípání. Někde za hlavou slyším, jak se rozčiluje vrchní sestra. Nic jí není dost dobré. Péruje ty holky až hanba. Nejraději bych jí něco řekl, ale přes tu hadici v hubě mi stejně není rozumět. U nohou mi sedí takové hubené vyžle. Klátí nohama a zjevně se nudí. Bílé punčochy a podvazkový pás jsem zahlédl v jejím rozepnutém sněhobílém plášti. Podívala se na mě. Asi jsem se tvářil dost vyjeveně, protože se usmála a mávla rukou. "Novej mundur," řekla, "ještě jsem si na něj nezvykla." Vstala a narovnala se. "Ale vedení na tom trvalo, prý se tak zbavíme předsudků." Rukou si upravila plášť: "Co myslíš, sekne mi to?" Kyvnul jsem hlavou. "Tak jak, budeš se tu válet, nebo vyrazíme?" Naklonil jsem hlavu a zahlédl nerudnou a uřvanou vrchní sestru u vedlejšího lůžka. Sakra teď půjde ke mně. "Jdeme!" zasyčel jsem k tomu vyžleti. Kývla hlavou. Natáhla se přese mě a vypla to protivné pípání a vzala opřenou kosu. "Tak jdeme!" A sakra teď mi to docvaklo. Takhle jsem si to kartářčino "Vaše rozhodnutí změní celý váš život," nepředstavoval.