Blízké setkání ve středu jarní noci

Čte si o terapii tmou, o úplné absenci duchovního principu v životě, kontempluje. Za závĕsem tiché chrápání medvĕdice. Kocour jak šibřinci schoulený v jógové pozici tiše a vytrvale spí. Jen jeden tvor s prázdnotou v srdci a absencí hřejivé temnoty v srdci, připomíná si slova jako noty ke klíčům, ve kterých jiný hledá sebe, boha, všudypřítomnou tvořivou energii pasoucí se na svých přízracích, formách a epifaniích antiky. 

   Dech fonémů, prodlevy stavů a propady dýchavičné nicoty, pronásledované marností, přístřeším, snem o honbĕ sebesama do přírody, kopců, tekutosti, vznícení, čaroskvoucí intenzity mezi vĕtvemi a vodou a snad I to nevyslovené, co přichází po básni psané v bázni o fenoménu přesahujícím okamžik. ,,Ku světům uvnitř,'' hovoří entheon - zanikající stín sebezrcadlení borgesova dvojníka.

   Ze sedla insomnie minuty rapsodie, proud odkudsi nikam dřív než zanikne odvodí si přítomnost svůj přítok, slabá jiskřivost absence elektrizujícího náboje, strach jen z promĕny obchází stavidla, probodne dotek dýka čepel rezivá, strnulá fáze bez ozvĕny: ,,kdo jsem?,'' ptá se temná afázie, lunacit po špičkách svorného úsvitu spánku boha, obnažená energie chichotající svitek rozpadu snílka, vĕčný tanec okvĕtných lístečků zlaté promĕny básnĕ. 

     ,,2.09 střed noci, někdo se vĕší, jiný se rodí,'' povídá, že:,,nemá sílu už prožívat všechny ty odchody po její smrti je jen jedna vlastnost cynika, jako bez lidskosti, odrácená strana maska bez nadĕje, touha obrácený chorobopis vnĕ mĕ, snílek smilnĕní na frázích o lásce, bohulibý příslib, nic než marnost, objevené verše o laskavosti, hra se hrou, doušek dušený délkou vdechnutí, palba úst z nespavosti zrnĕní prostoru.'' 

    O tři minuty později 

    prozaický oblouk 

    k počátku poezie umění 

    k přízraku mých vidin 

    k blankytnému blahosklonému požehnaní 

    hřbetem levice ruky 

    požehnány buď okvětní lístečky stromů našich krajin 

    milovaných ve středu noci