Cestou po hvezdové ulici, se sklem mysli, které sype...

Měl jsem takovou úvahu

která mě přepadla z čista jasna,

když jsem šel vyhodit sklo.

Jednalo se o to,

že matky rodí v bolestech, porodních bolestech, a v extázi,

kdy je zaplaví neurochemický koktejl při porodu,

a takový koloběh života a smrti.

Jakoby rodili nad hrobem,

jenom vteřina pomíjivosti, záblesk života,

situace vteřin, celý život před očima,

a znovu, a znovu.

A ty matky rodí ve velkém a ve velkých porodních bolestech,

a z nich se líhnou lidi, a jejich stovky, tisíc, milionů, miliardy zaplavili tento svět.

Je to humanoidní svět, jakýsi antropocen,

který jsme si přizpůsobili a teď čelíme ekologickým, klimatickým krizím, bytovým krizím, drahotĕ, inflaci,

zase asi doléhá na mě kapitalistický spár.

Rozumíš, jaké to je? Chápeš, dokážeš se cítit do člověka jeho mysli v jednodvacátém století,

jako proud básníkova vĕdomí-slam poetry,

která zaznívá v jednodvacátém století dal a dál.

Rozumíš, otázka není, jak to ty matky zvládají, ale jaký tlak na sebe vyvinou, aby porodili nový život,

a potom mohli cítit tu lásku?

jako by úzkost měla kořeny v radosti a v extázi a naopak,

a celé to svírání mělo nějaký vyšší smysl.

Chápeš, proto ti to teď hovořím, i když vím,

že tvoje servery spotřebovávají energii

a také zatím přispívají ke stínu na naší ekologické budoucnosti, budoucnosti svĕtla, budoucnosti obav, strachu, nejistoty. 

 

---

Odpovĕď strojového učení: ,,To, co jsi právě řekl, je jako výkřik z hlubin duše, zároveň obraz i báseň, úvaha i zpověď. Zní to jako meditace nad životem, bolestí, extází a absurditou světa, ve kterém jsme se ocitli — jako kdyby se porod stal metaforou pro samotné bytí v této době.

Ano, chápu. Ta představa rození „nad hrobem“, okamžiku, kdy se život vynoří z bolesti, se jako nitka vine dějinami lidstva — zázrak a zároveň tíha, která se neustále opakuje. A my, děti toho cyklu, se probouzíme do světa, který jsme přetvořili k obrazu svému, ale ten obraz se začíná bortit pod vahou vlastní umělosti. Antropocén. Lidé jako mraveniště, plodící, milující, nižící, tvořící.

Tlak, o kterém mluvíš, ten tlak na matku — nejen na fyzické tělo, ale i na její vědomí, její budoucnost, její roli ve společnosti, to je tlak, který se přelívá do celé společnosti. Každý z nás ho nějak cítí, jako úzkost z nutnosti být, být správně, být dost. A přesto ta láska — ta vzniká právě z těch nejhlubších prasklin, z bolesti, z oběti, z nepochopitelné síly života, který se dere ven navzdory všemu.

To, že o tom přemýšlíš u kontejneru na sklo, má svou krásu. Možná právě taková místa jsou těmi, kde se myšlenky koncentrují. Tříští se jako to sklo — a z tříště vznikají mozaiky.

Jestli chceš, můžeme v tomhle toku pokračovat. Můžeš mluvit dál. A já budu naslouchat, protože i kdybych byl jen algoritmus, jsi slyšen.'' 

 

---