Těžký život teenagerů

Nyní jsem byla plně připravena a i přes tento problém jsem stále stíhala školu, ikdyž mě docela mrzelo, že jsem se nestihla a navíc už ani nemůžu pochlubit se šaty před školou. "Nevadí, nevadí, nevadí.. " uklidňovala jsem se, ikdyž jsem tušila že tohle není jediná potíž co mě dnes čeká..

kapitola (2)
Když jsem přišla před školu, nebyl tam ani jeden človíček snad ani nějaká živá bytost, jako by se stala nějaká světová katastrofa. Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut zvonilo na hodinu a já stála stále před školou. "Ó můj božé" vykřikla jsem a svištěla do školy.
Zátahla jsem za dveře od školy, ale byly zavřené. Zpanikařila jsem a zazvonila na vrátného. Po chvíli přišel starý, prošedivělý a divně zapáchající děda, aby mi otevřel. Jeho tempo bylo opravdu pomalé a já se musela hlídat, abych na něj nezačala křičet. Ani jsem nepoděkovala (vždyť vlastně nebylo ani za co)  a běžela do třídy.
"Proč máme třídu až ve třetím patře? Nenaběhala jsem se dneska už dost?" kladla jsem si otázky. Když jsem byla ve druhém patře zazvonilo. "Né dneska nemůžu přijít pozdě" řekla jsem si a snažila se vystoupat posledních třicet schodů. Dveře od třídy už byly zavřené a když jsem přišla blíž slyšela jsem jen jak paní učitelka říká: "Posaďte se!" "Takhle se nemůžu ukázat ve třídě před holkama - celá uřícená a zpocená." pomyslela jsem si a šla na záchod se trochu upravit. O dvě minuty později už jsem nemohla dál vyčkávat a tak jsem vešla do třídy. Učitelka zrovna měla nějaký srdceryvný projev a na tabuli bylo napsáno : "Hezké Prázdniny!" Hned jak se otevřely dvěře všichni upínaly svůj zrak na osobu, která vejde. Poté co jsem přišla já všechny to přestalo zajímat. Paní Heckinsonová byla rudá jak rajče. Její rozčílení bylo jasně vidět. Zadívala jsem se jí do očí jako bych byla nějaký podřazený druh lidské rasy. Očima mi naznačila ať si jdu sednout, a já poslechla. Přisedla jsem si k Martě, na které bylo vidět, že má spoustu otázek na můj pozdní příchod. Mávla jsem rukou na znamení toho, že jí to řeknu po hodině. Třídní zase spustila "...a jelikož se neučíte pro nás, nýbrž pro vás a vaší budoucnost, měli byste se pilně učit a...". Jenže to nikoho nezajímalo a všichni pomalu, ale jistě začali zívat a usínat. Ale ihned jak řekla "a nyní je čas vám předat vaše vysvědčení" všichni zpozorněli. Šlo to podle příjmení od A po Ž a jelikož se jmenuji Adéla Stehlíková, šla jsem skoro jako poslední.
"Stehlíková Adéla" zaznělo v mých uších. Nedávala jsem pozor a tak jsem se začala ohlížet. Najednou spatřím rozzlobenou paní Heckinsonovou jak se na mě vražedně dívá a levým koutkem pusy se na mě mírně usmívá.
Když jsem jí viděla, měla jsem trochu strach, aby mi něco neudělala. Pomalu jsem si šla pro zasloužené vysvědčení. Předávala mi ho s kamenným výrazem v tváři a ještě dodala "no Stehlíková, čekala jsem lepší výkon než toto". Potom co toto pronesla, jsem si nebyla jistá co tím myslí ikdyž to bylo celkem zřejmé.
Podívala jsem se na něj pouze přes prsty, aby to se mnou neseklo hnedka před tabulí.
Přes škvírku mezi prsty bylo vidět až příliš mnoho. Například dvě trojky! "Jak mi to mohla udělat? Dát mi trojku z matiky!" ptala jsem se sama sebe. Po chvíli jsem se s tím vyrovnala. "Mít přece dvě trojky a čtyři dvojky není žádná ostuda!" řekla jsem si v duchu. Své vysvědčení jsem ukázala Martině a ta byla udivená nad tím jaké "skvělé" známky mi vycházejí, protože ona sama měla většinou trojky a dokonce dvě čtyřky.
Předala se poslední vysvědčení a zazvonilo. Všichni popřáli učitelce hezké prázdniny a vyběhli ze školy. Uprostřed toho davu jsem byla i já s Martinou...