5.6.15

Dlouho jsem přemýšlela, jak bych shrnula dění v minulém měsíci, abych byla co nejvěrohodnější a aby z mýho článku nebyl cejtit tak moc vztek. Aneb jak Vám špatně stanovená diagnoza může zkurvit víc jak půl rok života...

Moje problémy se nelepšily, ba naopak. Myšlenky na sebevraždu, každodenní pláč a ty nejčernější myšlenky- můj denní chleba. Začínala jsem si na to pomalu zvykat s tím, že už nebude nikdy líp, spíš naopak.

Víte, co stačilo k tomu, že se teď cejtim 100% líp? Nový lékař! Netrpím bipolární poruchou, ale úzkostně depresivní poruchou. Můj bývalý lékař nereagoval absolutně na žádné mé stížnosti a jen mi přidával další a další léky se slovy, že je normální, že se stav po několika měsících nezlepšuje. 

Teď mám nové léky a po třech týdnech mi je dobře, sem znovu schopná cejtit štěstí a radost, agrese ustoupila.

Špatné léky a dlouhodobá neuróza si ale vybírá svojí daň v podobě brutální únavy, jsem na neschopence a nabírá síly ale věřim, že už bude dobře, protože se cejtim dobře.