1/10

Cestuju si takhle tou dnešní pouští, která může být už zítra klidně oceánem, a najednou je tma jako v ranci a na nebi vidím ty tisícovky hvězd. Jeden by se nad tím určitě zamyslel, ale mně to přišlo v tu chvíli takové jakoby přirozené. Samozřejmě, že se nic z toho nestalo doopravdy. Prostě jsem ty věci takhle vnímal. Takhle po svém. I když, kdo ví, jaké to je tam venku. Jaké je to venku, zatímco celý život žijeme uvnitř svého těla?
Takže bude mít psa. Malého, krásného pejska. A ona je pořád taková jiná, určitě je jednou nohou neustále v jakémsi lese mezi nebem a zemí. Pořád se mi zdá, že se mi jenom zdá.
Líbíš se mi. Tak si tě vezmu a už tě nepustím. A až se mi líbit přestaneš, zahodím tě, aby ses mohla líbit někomu jinému. Věřím, že mi věříš.
Jeden člověk, nebudu ho popisovat, se naposledy vzdal naděje a od té doby se mu na nějaký čas žilo tak nějak lehčejc. Já to znám taky, život je krátký, ale žijeme maximálně od týdne k týdnu, takže se zdá být nekonečný. Do jistého věku tomu tak určitě je. Každý má svou hranici někde docela jinde. Co vlastně člověk potřebuje? Mám dojem, že hlavně to, co zrovna nemá.