2/10

Leopold Lukáš jde uschovat příbor své matky do přihrádky mezi stromy, jelikož v neděli je těžké přibližovat se bez dalekohledu do dálky a mnozí z pomocníků ještě spí po těžké sobotní noci. Ve víru velkoměsta nastolili tichá vedra a používají k nim billboardy a reklamy nalepené po sloupech. Ty tam jsou postřehy lidí zkřehlých zimou. Za mými zády je dragon! Povlejší mezimužík, který obtěžuje svými nalízátky okolní děti. Jde a práší se za ním jako od kočáru, jelikož běží. Za ním dva policisté. Ti jdou, protože také běží. Jednoho třetí noha bere do ruky kámen a vymršťuje se směrem k pádu po jeho kratší pomyslné ose balistické křivky. Tak nějak. V domě v ulici pivovarská háže Richard S. kostkami a diví se, že mu neustále padají jen čísla od jedné k šesti. Leopold Lukáš je nedaleko a s každým dalším krokem se nedaleko mění v nejužší blízkost. Je tam. Tak se Leopold Lukáš dostává do centra dění a při hodu kostkou mu padne číslo od jedné k šesti. Nikdo kolem nečekal víc. "Na, vem si. Já se už neostýchám nabízet dětem olízátka", říká tyran z nudy pan Gregor Andrle, mezimuž své ženy, povinný prášit milenky svých představ. Je mu rozumem dáno dělat věci špatné a ty děti.
Mistr v hodu kladivem Kinkop Návlečný se uchází o cizinku, které se tady říká Maratnez. Ta ho odmítá, zdá se, že se vlezle ocitá v posteli mnichů té naší doby, kteří za to rádi zaplatí. Ale zatím to nikdo neví, nikdo nic netuší a svoboda slova stále ještě převládá nad svobodou ducha.
"Já se bojím, pane Gregorku", špitla myška. "Ty se nemáš čeho bát, jsme tady potmě, sami. Nic nám nehrozí, protože o nás nikdo neví, víš, ty moje malá myško? Buď klidná a hezky dožužlej ten pahýlek, potom půjdeme zase na procházku." "Ale když já už nechci, mě se chce domů."
Leopold Lukáš se vrací z obchůzky po dětských sanatoriích a vypráví sám sobě příhodu, jak chtě nechtě chytil do dlaní malého ptáčka. Pustil se do jídla, jen se nemohl rozhodnout, kterou zhovadilost zastaví dřív.
Gregor slouží lidu, tak to říká. Málo se ví o tom, že jeho předci byli lidé z nejbližší továrny na cukrovinky.
"Víš, že tě nemůžu milovat. Jsi na to moc malá a bezvýznamná, myško moje."
A na jářnoucích pláních tiše plápolal oheň zítřků. To ticho, to je tak nádherný zážitek, že pak už nechcete nikdy nic jiného. Vzrušil bych se, ale nemám komu bych se s tím svěřoval. Tiřme se v tíze našeho života, každý po jednom trávníku pospíší do dnů jsoucích. Tak nějak. A v roli mustafy navrhneme lidu řešení. Takzvané opice tiskovin už nemají kam uhnout, a tak se s námi potopí do hlubin, krize nekrize. Na Leopolda ještě nikdy zatykač vydán nebyl.