Radioaktivní

Kapitola 1.- Kdo uteče vyhraje...Aneb jsem zachráněna

Pálí mě na plicích, nemůžu popadnout dech. Probíhám lesem, za sebou slyším kroky, blíží se ke mě. Za každou cenu musím utéct. Běžím dál, neohlížím se. Rukama si kryji obličej před větvemi stromů, zkusím to křovím a trny. Bojím se bolesti, ale pak to přestane. Tenhle les znám jak své boty. Prakticky tu žiji sama odříznutá od okolního světa už rok. Své obydlí střídám podle návštěv odchytačů, zde jsem vydržela nejdéle. Můj názor jestli se mi líbí žít na útěku, nikoho nezajímá. Nemám na výběr, buď tohle nebo konec. Ptáte se konec? Ano, konec. A jaký konec? Konec mého života. Jsem tu poslední. Poslední co vydržela. Zbytek byl odchycen. Nebo snad ne?? To se snažím zjistit už třetím rokem. Prohledávám postupně odlehlé končiny, na kterých nikdo z planety nebydlí, ale žít by se na nich dalo. Jsem zvědavá jestli jsou naživu, ale to se asi nedozvím, jestli mě chytí. Už mi z toho běhu docházejí síly a nemůžu dýchat. Ohlédnu se, nikdo za mnou není, nepřestávám utíkat. Od trní mě celé tělo bolí a krev vytéká z drobných ranek. To by ještě tolik nevadilo. Jenže díky chemikáliím uvnitř v těle, je moje krev hustá, fialovo-černá. Vůbec není hezká na pohled. Připomíná mi kdo jsem, co jsem a jak žiji. Začínám vyzařovat červené světlo. Přehřívám se, vznikají elektrické výboje. Naučila jsem se nevšímat si jich. Musím doběhnout k jeskyním, tam se nachází můj cíl. Dostávám ze sebe zbytek sil a přidávám na tempu. Z dálky vidím skály. Nikdo za mnou neběží, jsem zachráněná. U jednoho balvanu stojí strom, pod jeho kořeny mám vykopanou jámu, do které se tenhle rok schovávám. Ještě mě nechytili. Doufám, že se mi to povede znovu. Kolem kořenů rostou keře s jedovatými trny a proto nikoho nenapadá dojít až ke skrýši od kořeny. Bojí se otravy, přináší sebou smrt. Jak legrační, oni nás postupně chytají, zabíjejí a sami umřít nechtějí. Vždyť mi máme také strach zemřít. Prolézám skrz jedovaté křoví a zalézám do svého útočiště. Pár bodanců od trní schytám, ale nevadí mi to, moje tělo je vůči tomu jedu imunní. Sedím tu pod kmeny stromu tak půl hodiny a pořád nikdo nepřišel. ,,Tak jsem v suchu." Říkám si pro sebe. Z omylu mě vyvrací přibližující kroky. To ne už jsou tu, přikrčím se v díře. Neodvážím se ani nahlas dýchat. Skupinka lidí v ochranných oblecích přichází blíž a blíž. Hrozně mi tluče srdce. Jsem připravena na nejhorší, najdou mě...skončím mrtvá. Dneska vítězí oni 1:0. Vzali si vysoké boty a gumové kombinézy, které je před jedovatými trny dokonale ochrání. Kráčejí trním k mému úkrytu. Mám strach, zářím zeleně. Jeden z odchytačů je skoro u úkrytu. Najednou křupne větev. Všichni se otáčí k původci zvuku. Zpoza stromu se vyřítí dívka. Utíká pryč, oni za ní. Zakopává o kořen a přistává tvrdě na zemi. Chytnou jí, nasadí pouta a odvádějí pryč. Z úkrytu vidím jak modrá od rukou a září. Byla radioaktivní a teď oficiálně mrtvá. Zachránila můj život. Na jak dlouho??
Určitě na chvíli, navždy se schovávat nemůžu. Stejně nás všechny dostanou a zničí. Dopadá na mne únava a dostávám se do říše snů.