Už mě to nebaví !

Když najdete tu pravou osobu, díky které začnete žít, stanete se někým jiným, někým lepším. Ale když vám tu osobu vezmou – kým se stanete potom? Zůstanete stejní nebo zahořknete a přestanete všem ostatním důvěřovat? Budete mít chuť žít dál nebo se vším skoncovat?
Já přestala věřit, ale pokračuji v boji. V boji proti sobě samé. A chci vyhrát. Chci začít žít, aniž bych k tomu potřebovala někoho dalšího. Aniž bych se musela spoléhat na jiné. Aniž bych musela čekat, jak se kdo rozhodne, co udělá, jestli vůbec přijede… . Není to o tom, jestli je člověk optimista nebo ne. Nejhorší je, že vždy skončí jako realista – žádná naděje. I když se o té malé mrše říká, že umírá poslední, mám chuť ji zničit hned mezi prvními.
Naděje je v téhle chvíli to největší svinstvo a přivede vás do ještě větších sraček. Nic nebude lepší. A proč? Protože do teď to bylo nejlepší. A aby bylo něco lepší než nejlepší? To přece nejde. Zabřednete v minulosti a budete si připomínat ty střípky pocitu štěstí a bezstarostnosti, kdy jste si mysleli, že vás už nic lepšího potkat nemůže. No – měli jste pravdu – taky že nepotká. A jak se cítíte teď? Jste naštvaní? Určitě akorát nejvíc sami na sebe. Zklamaní? Ze svého neúspěchu a bezmezné důvěřivosti. Smutní? Říkáte si, co kdybych něco udělal jinak? A co asi? Co by se změnilo? Nic. Vždycky to končí takto. Vždy.
Dřív nebo později a nemá cenu se pak utápět v trápení ještě víc. Akorát ztratíte váš drahocenný čas na to, abyste zjistili, že nic nezjistíte. Budete se točit v kruhu. Ten druhý – on nebo ona – na tom možná bude chvíli úplně stejně, ale dostane se z toho kolotoče dřív. Vy se pak budete dívat, jak si dál vesele vykračuje životem vstříc novému dobrodružství. A kde jste vy? Zavření doma v obýváku a nejlepší společností je pro vás flaška alkoholu a cigárko. Hotová idylka. Stojí to za to? Stojí za to, dál sedět, blbě čumět a věřit, že se to časem všechno samo vyřeší? Tak určitě! Vykašlete se na to! Jako krok jedna zkuste zvednou svůj zadek a jít ven. Klidně si berte alkohol a cigárko s sebou. Časem je potřebovat nebudete. Hlavně běžte ven a ukažte ostatním – i když o ně tady vůbec nejde – že jste v prdeli.
Běžte a nestyďte se za to, že momentálně nevíte vůbec co dělat. Nechcete se ve vzpomínkách vracet, ale nedokážete to ovládnout. Stačí místo, slovo, osoba a už se vracíte o dny, měsíce, roky zpátky. Kopete kolem sebe. Odháníte si přátele. A až se z té noční můry probudíte do reality, budete na tom ještě hůř. Tak běžte ven, každý den – je jedno kam, je jedno s kým a jestli vůbec s někým, ale běžte. Nezavírejte se doma, neuzavírejte se sami do sebe, nebuďte jako já. Neztrácejte to poslední, co vám zbylo – přátele. Láska je svině – milenci se střídají. K přátelství je láska potřebná taky, je k němu potřeba i důvěra – pravé přátelství je pro mě ta nejsilnější magie. Silnější než cokoli jiného. A jako bonus – nezatemní vám mozek. A když se dokážete držet té pomyslné hrany a nespadnout do věčné tmy, tak v přátelích najdete přesně to, co potřebujete k tomu, abyste opět našli svoje ztracené já. Každý z nás potřebuje někoho, komu se musí svěřit.