DÍLO KTERÉ PŘESTO ROSTE DO ZEMĚ

Hoří mi text pod rukama ale nic s tím nenadělám, jsou to jen vzpomínky,sny, nebo taky naděje. uklízím své pozůstatky. Sorry, ale bez nemocí bych nebyl tam, kde mám být. Jedna pusa od drátěnky na dobrou noc, a zítra zase nanovo. Příští víkend bude hezky teplo, s volitelnou zvukovou stopou. V hlavě 22. Pracovali jsme od rána do večera, každý den sčítali a odečítali jedničky. Zeptal se mě - napadlo tě někdy, co je tam venku? odpověděl mi, že jsou to nebezpečné myšlenky, a že si mám hledět své práce. Ale ta myšlenka na to, co je tam na druhé straně se mě už nepustila. Jsme sami? Jsme jediní, kteří se ptají, co na druhé straně? Nekýchejte uvnitř budovy, mohli byste ohrozit světový mír. Za lepší zítřky. V nebi je klid. Každý ví, jak to chodí. Zeptal jsem se ho, jestli by mě mohl na chvíli postrádat. Pak jsem vystoupil z naší pracovny ven, ale nezahnul jsem doleva. Šel jsem k zakázaným dveřím. Otevřel je, ale oslnilo mě prudké světlo. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem dlouhou, nekonečnou zeď, za zdí mongolské nájezdníky a na nebi svítilo krásné, avšak hmatatelně neurčité slunce.
Dveře zpátky do kanceláře jsem už pak nenašel.
Jak můžeš říct, že jsem nevěrná, věnuji. Příště, až si půjdeš pro rohlíky, budu už vědět, kde tě mám čekat. A až to nebudeš čekat, budu tam, kde jsi i ty.
Já jsem ti to říkal, že nemám rád, když si ze mě děláš zábavu. Rozbila se pohádka o kouzelném děvčátku a nekonečném světě dobroty a laskavosti.
Mluvím pomalu aby mi bylo dobře rozumět. Chodím tiše abych nikoho nevzbudil. Kontroluju emaily abych věděl, kdo mě ještě nepotřebuje. Dávám ze sebe to nejhorší abych jednou mohl překvapit. Jsem na hovno ale dokončím se, i kdyby na chleba nebylo. Jsem stínem ve tmě samotou v davu slovem němých obrazem slepých tušením zabedněných krizí neohrožených klesám a jsem rád, že už to budu mít za sebou. Trhač rekordů mezi zametenými exvítězi. Rukou na slunce nedosáhneš, ale když si přistavíš žebřík, budeš mu o něco blíž. Na chvíli se zastavit znamená urazit pořádný kus cesty. Nebaví mě čekat, co se stane, když vím, že se to nestane. Nebaví mě předpokládat. Nebaví mě uklízet po sobě. Nebaví mě utírat ti z obojku mé sliny. Nebaví mě honit tě po lese a řvát na tebe, že tě mám rád. Ty prase. S prasečím rypákem který se stává mou noční můrou, mým prokletím, mým chtíčem a touhou touhou mít tě ukotvenou a bezpečně zajištěnou proti cizím neštěstím. Nemůžu se zastavit, ty mě nemůžeš zastavit, oni o tom nevědí a ty jim to nepovíš. Nejsem z cukru ani ze žuly. Jsem jaký jsem. Osamělý tiše plápolající do ztracena, vesmír obalený člověkem, ruka, která ti nepomůže, most, po kterém už smíš chodit, ale bojíš se, protože tě vždycky nechal na holičkách. Co jsem udělal se už nedá odestát. Chci se nechat zahrabat pod zem, ale nemám důvod.
(člověk ze zoufalství pomate se..snadno)