DÍLO, KTERÉ MĚ PŘEROSTLO

Hoří mi text pod rukama ale nic s tím nenadělám, jsou to jen vzpomínky,sny, nebo taky naděje. uklízím své pozůstatky. Sorry, ale bez nemocí bych nebyl tam, kde mám být. Jedna pusa od drátěnky na dobrou noc, a zítra zase nanovo. Příští víkend bude hezky teplo, s volitelnou zvukovou stopou. V hlavě 22. Pracovali jsme od rána do večera, každý den sčítali a odečítali jedničky. Zeptal se mě - napadlo tě někdy, co je tam venku? odpověděl mi, že jsou to nebezpečné myšlenky, a že si mám hledět své práce. Ale ta myšlenka na to, co je tam na druhé straně se mě už nepustila. Jsme sami? Jsme jediní, kteří se ptají, co na druhé straně? Nekýchejte uvnitř budovy, mohli byste ohrozit světový mír. Za lepší zítřky. V nebi je klid. Každý ví, jak to chodí. Zeptal jsem se ho, jestli by mě mohl na chvíli postrádat. Pak jsem vystoupil z naší pracovny ven, ale nezahnul jsem doleva. Šel jsem k zakázaným dveřím. Otevřel je, ale oslnilo mě prudké světlo. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem dlouhou, nekonečnou zeď, za zdí mongolské nájezdníky a na nebi svítilo krásné, avšak hmatatelně neurčité slunce.
Dveře zpátky do kanceláře jsem už pak nenašel.
Jak můžeš říct, že jsem nevěrná, věnuji. Příště, až si půjdeš pro rohlíky, budu už vědět, kde tě mám čekat. A až to nebudeš čekat, budu tam, kde jsi i ty.
Já jsem ti to říkal, že nemám rád, když si ze mě děláš zábavu. Rozbila se pohádka o kouzelném děvčátku a nekonečném světě dobroty a laskavosti.
Mluvím pomalu aby mi bylo dobře rozumět. Chodím tiše abych nikoho nevzbudil. Kontroluju emaily abych věděl, kdo mě ještě nepotřebuje. Dávám ze sebe to nejhorší abych jednou mohl překvapit. Jsem na hovno ale dokončím se, i kdyby na chleba nebylo. Jsem stínem ve tmě samotou v davu slovem němých obrazem slepých tušením zabedněných krizí neohrožených klesám a jsem rád, že už to budu mít za sebou. Trhač rekordů mezi zametenými exvítězi. Rukou na slunce nedosáhneš, ale když si přistavíš žebřík, budeš mu o něco blíž. Na chvíli se zastavit znamená urazit pořádný kus cesty. Nebaví mě čekat, co se stane, když vím, že se to nestane. Nebaví mě předpokládat. Nebaví mě uklízet po sobě. Nebaví mě utírat ti z obojku mé sliny. Nebaví mě honit tě po lese a řvát na tebe, že tě mám rád. Ty prase. S prasečím rypákem který se stává mou noční můrou, mým prokletím, mým chtíčem a touhou touhou mít tě ukotvenou a bezpečně zajištěnou proti cizím neštěstím. Nemůžu se zastavit, ty mě nemůžeš zastavit, oni o tom nevědí a ty jim to nepovíš. Nejsem z cukru ani ze žuly. Jsem jaký jsem. Osamělý tiše plápolající do ztracena, vesmír obalený člověkem, ruka, která ti nepomůže, most, po kterém už smíš chodit, ale bojíš se, protože tě vždycky nechal na holičkách. Co jsem udělal se už nedá odestát. Chci se nechat zahrabat pod zem, ale nemám důvod.
Ptali se mě na důvody mého jednání, nechápali mě. Neměl jsem jim co říct. Nebyl jsem ani dobrý, ale zcela jistě ne rovnou špatný. Měl jsem jen tu touhu, kterou snad v sobě má každý člověk. Chtěl jsem tady po sobě něco zanechat. Zůstat tady napořád. Nehleděl jsem na následky. Když se mě zeptáš, proč jsem takový, jaký jsem, odpověď je někde hluboko uvnitř. Tam, kam už ani já sám nedohlédnu. Ale pamatuju si, jaké to bylo. Viděl jsem věci, kterým už dnes nedokážu ani uvěřit. Všeobjímající horské východy slunce, orámované dětským vnímáním světa. Viděl jsem hloubky oceánů i dálky vesmíru. Všechno kdysi ve své hlavě, dávno předtím, než začala ztrácet kontakt se světem. Tehdy jsem mohl věřit, všemu jsem věřil a všechno bylo čisté a jasné. Věřit znamenalo existovat. Viděl jsem všechno, kvůli čemu bych byl ochotný zemřít. Cítil jsem se, vnímal sounáležitost se světem.
Až jednou přestane pršet, možná pochopím sílu deště.
Všechno, co jsem, jsou jen vzpomínky, které se za chvíli obrátí v prach.
Jsem jen něčí myšlenka ztracená v čase.

Člověk nemůže být nikdy víc než tím, kým je, ale na čas dovede být kýmkoliv, za koho se považuje. Snědl bych všechnu zemi světa a vypil všechna moře, kdyby mi někdo řekl, že tě zase uvidím. Věřil bych, že měsíc je jen kotouč na nakresleném nebi a že cesty jsou jen spojnicemi mezi různými osudy.

Měli jsem na staré zahradě jeden strom, na který jsem lezl, trávil jsem nahoře ve větvích docela dost času. Jen jsem seděl a představoval si věci, které jsem si tehdy představovat dokázal. Dnes bych tam nahoře seděl a myslel na to, co bylo. Tehdy jsem myslel na to, co bude.

Nezasloužím si tě proto jsi pryč. Zoufalství je jen přechodný stav mysli.












bez tebe a nalezený neznámými lidmi
na okraji známé propasti dnů
tušil jsem že potřebuji skočit
abych už bezpečně věděl
že nedokážu vzlétnout