Mravenci  

Zdává se mi divný sen. Plavím se na lodi po řece s lidmi, ale ti lidé nemají tváře, jen holé hlavy, jako dřevěné hračky bez úst a bez očí. Vlasy jim vlají ve větru, ale mám podezření, že to nejsou vlasy, spíš něco jako druh červů snažících dostat se jim ven z těch hlav. V tom snu vím, že tihle lidé jsou mí nejlepší přátelé. Znám je, ale nemám jak uhodnout, který z nich je který, protože má každý ten samý dřevěný špalek bez tváře.
Voda v řece odráží nekonečná oblaka. Jsou fialová. Fialová jako nic jiného tady kolem. Všechno je buď azurově modré nebo jedovatě zelené. Jenom ty mraky.. Na březích se nezralé obilí přelévá ve vlnách podobně jako to dělají vlny v oceánu.

Sedím a kolem nohy mi leze mravenec. Jsem tak unavený. Nemám vůli, nedokážu ho zamáčknout, ale měl bych. Pak se objeví další a já ožiju. Zabiješ jednoho, abys nemusel zabít deset. Zabiješ deset abys nemusel zabít stovku. A tak pořád dokola. Tak je to se všemi mravenci celého světa.
 
 

Vždy na konci čehokoliv se mi vybaví, co jsme si slibovali.

V tom posledním okamžiku se mu nevybavil celý život, jak se to tak říká a jak to většina z nás předpokládá. Začal prostě myslet na tu dobu, kdy škodil bratrovi a dělal mu zle. Bylo mu z toho všeho smutno. Moc smutno.
Jen sklíčený člověk si nakonec dokáže najít cestu od černé a bílé k milostivé a spravedlivé šedi. Protože není svět, který by byl rozdělen na dobro a na zlo. Svět, o kterém nás naše okolí učí, ten svět sám o sobě je pouhým přeludem, snad utkvělou vzpomínkou, kterou se každý snaží předat dál. Snad je svět kolem nás jen tím nejtemnějším místem v našem nitru a zároveň už v zárodku obsahuje možnost, jak dojít ke světlu.
Kdo to ví.

My jen sedíme a zamačkáváme mravence, protože nechceme, aby zemřeli všichni. Učí nás věřit, že když je zabijeme jednoho po druhém, není to vlastně masakr.
Můžou si za to sami. Lezou, kam nemají.
A my tady máme být?