Nečti mě

2017


Olympijské zlato


skrytá touha kterou nehledáme a prostřední dny mezi těmi nejdůležitějšími v našem životě
byla to bouda nahnali nás do místnosti bez oken a nechali nás spát na chladné podlaze
duha není vidět a špatně se mi ostří na soumrak prší jenom když nikde nejsem
kdekoliv kdykoliv s tebou ale bez tebe
občas se sundám z podstavce a nechám se špinit mezi obyčejnými lidmi
soukromá láska která nevzkvétá ale stromy to nezachráníš
kéž by král veškerého hnusu byl dávno ten tam a slunce zase obelhávalo svými černými lokty kolemjdoucí zbytky měsíce
poprvé ztracen zcela sám v tom lese který kolem mě stihl vyrůst do podoby mých nejčernějších myšlenek
dáváš se když je bereš a bereš těm které obíráš o svobodu
pokud je ve tvém okolí země plná prázdné hlíny
napořád ztracen v předsudcích zamilovaných

topit se dnes znamená hrbit se a zhluboka se nadechnout
pod mořem jsme nalezli vrak našeho života náš život ve schránce na ryby
paprskomety pluly veskrze rychlostí blesku
život v trávě je podnětný a posvátný
nemůžu si stěžovat
tvá oka na punčochách a mé ruce na hvězdách
stíním ti na cestu
jsem ten nejlepší z nejlepších

vždy věrný
a kamarád












Čas


jenom čas běží a jenom čas nedokáže nic zastavit
zastavit znamená konec všem podmořským dnům konec všem nadějím
pozdravte sasanky odlétáme na novou planetu
nikdo se neptal
tak nikdo neopovídá

zavři vrata od stodoly napiš na svůj papír slova lásky
pověs obraz k jižní straně stěnu zbourej pěstuj stromy
jablko na stole blíže k lesu
mládí je na hovno stáří je k ničemu

roztáhnu své slabiny do prostorů kam už vůbec nedosáhneš
napořád uvězněn ve džbánu s vodou upíjím a nikdy nemám dost

vody neubývá a přesto se zdá být čím dál víc prázdnější
voda nikam neodteče a přesto se zdám být čím dál větší
a menší
a rozlehlejší nejpomalejší
menší a menší






Na sále


roztáhnou tepny
utáhnou šrouby
popotáhnou řetězy
vytáhnou pistole
rozloží ubrusy
naostří nože
kleknou si k snídani

napsal to na papír zmetek s číslem jedna

poprosíme kolemjdoucí o pár drobáků

vytáhneme si hlavu z písku

rozbijeme džbány s limonádou

hodíme střepy do koše

pověsíme obraz blíž ke stínu dětí

nebudeme mít děti

odpustíme si?

popojdeme?

odplujeme do oceánů z hvězd a mléčné dráhy

ztratíme se

nenajdeme se

odpočineme si

zapomenem

už si to tak nebudeme brát

přežijeme se

přistaneme v zemi kde lidem nad hlavou tráva neporoste

už to není stejné

bude to pořád jen jiné

jen jiné


držíme si jeden druhého od těla

držíme se za ruce ale ty ruce k našim tělům nepatří

vzpomínám si na věci které jsem chtěl zapomenout

už zase další hrozně dlouhý den bez cíle

další hrozně strašný hloupý den bez konce

nepoznávám se v zrcadle zapomínám na důležité

věci v mém životě



a chci se z toho vymotat se ctí

přistát bez nehody

nerozbít se o zem

jen cítit ji zase pod nohama




vím že jsem si vybral špatně a nerozbírám to naposledy

od teď už nebude nic jako dřív

všechny barvy které se slily dohromady tvoří jednu tupou skvrnu na mé sítnici

můj svět je skvrna

tečka ve vesmíru

prázdná jáma na této planetě

chci přistát a už se nikdy nevznést

už se nikdy nahoru nedostat




















Čas II.


V hlavní roli je čas který neubíhá
protéká mezi prsty
a zanechává vzpomínky a nostalgii
dokud stojíš na břehu
víš že se neutopíš
Písek poblíž paneláku
pomalu nám mízí v sutinách času
stojí tam a neví co ho čeká
silueta dítěte
od kterého se pak odvíjelo všechno
co se dělo
ona mi nikdy neřekla
co mi chce říct
a já to nechtěl vědět
ale přesto jsem se nemohl dočkat
až uslyším víc
nezastavujeme
ale nesmíme si to připustit
jako malému mi říkali
neutopí se ten
koho mají pověsit

Doma ted už není na stejném místě jako předtím
bez okna a bez výhledu nevím jestli to ještě někdy zvládnu
ale asi už to nedovedu
už je to jenom prázdná cesta
ošuntělá sbírka dávno uschlých motýlů
přes okna nedosáhnu rukama na měsíc
ani na hvězdy z opravdu daleké minulosti
myslím si
že hledím kupředu
ale ti přede mnou to tak nevidí
míříme k sobě
kurz kolizní
v hlavě spousta otázek
a hlavně tolik odpovědí
ke kterým nikdo otázky nepokládá

a tak nějak to tady bude až tady nebudem
my jsme pokaždé moc vpředu a když to chceme změnit
a počkat
všichni nám pro změnu ujedou

přešli jsme z testovací verze na začátek nové éry
pilulky a prášky těžké konce ještě těžších začátků
nové město noví lidé
hodně místa hodně prostoru pro další vývoj
město které vidím je veliké a nekonečné
ale ty v něm skončíš
ty v něm jednou všechno ukončíš
a město s tebou skoncuje
jednou to praskne jednou to přijde
zahrady pro všechny a domovy bez zavřených dveří
ale stejně nakonec pokaždé zůstanou hlavně ty dveře
otevřené nebo zamčené
symbol






Město bez domů


let na křídlech bájných orlů
na omítce vosa a zaběhnuté postupy při otevírání oken
mnozí nepoznají
že opraváři zacelují rány záplatami ze zbědované části města

všude je každý a všechno je pro všechny
každý s každým na hodinu denně
přibržďování je potlačená chuť zastavovat
jednou se to tady celé zhroutí
ale nebude nikdo kdo by to ocenil

někdy sám sebe překvapím
a všechno je pozitivní pro ty
kteří už přestali chtít přemýšlet

naše město se teprve probouzí
i když spoustu let už dodýchává
suché listí v parcích
auta všechna dávno na chatě
domovníkům se vyhýbám
chovají se teď nějak jinak

už zítra budou na náměstí
čekat na své opožděné stíny
křičet volat šeptat myslet si svá hesla
a potom půjdou společně do kavárny plácat se vzájemně po zádech
jak dobře hnuli budoucími dějinami











Nádech


a hlavně
umíme se nadechovat
ale nevíme jak vydechnoutJe to taková blbá hloupá noc
moc teplá moc hlučná a moc světlá na to
aby se v ní dalo spát

ležím na kanapi
kousek od stolu
ještě je tady stará židle a staré křeslo

taky se tomu říká domov
ale je to spíš místo v zakázané zóně
a
dojezdová stanice

tohle jsou písně které hrají v rádiu vždy
když má někdo špatně skončit

nezůstaly prostředky k tomu
jak přežít
prostě dožívám

nejchytřejší lidé dnes ráno
zakázali všem dalším přístup do vysněné zahrady
nesmíme v tom vidět nic zlého
ale já na tom nedokážu pochopit
ten záměr
proč je někomu milejší
prasklé slunce
víc než
opuštěné mraky

tohle jsou ty kousky které nesbíráme
protože už jsou k ničemu
je to daleko a dál
ale každým dnem to roste
a jednou to doroste až k mým dveřím
není nic čeho bych se bál






F3


A ti
co říkají jen hesla
jsou už úplně na hovno
cokoliv co ztrácíme se znovu objevuje v jiných formách
asi se to nepovedlo
lidé
proč lidé?
ale ano
lidé
ti oprašují staré knihy do kterých se nikdy nezačtou
Chceš rozbíjet sekyrou dveře od místnosti se sekyrami
Každé další léto
s tebou
mě odvádí někam pryč
chci tam být
vím to
ale nevím
jestli chci být s tebou
tam

Svoboda slova
jen dokud máme ty správné názory
Spánek je domov a noc střecha nad hlavou
Jenže nás to zase mine
Jako pokaždé
Tak co proti tomu dělat
jak najít ráj
Štěstí je stav mysli
Žijeme a máme právo na všechno
můžeme dělat
co chceme
můžeme dělat
co můžeme dělat
můžeme dělat
co nám dovolí
musíme dělat co nám dovolí

je dovoleno vydechnout kdykoliv se nám bude chtít
ale zakázáno se nadechovat







F4


Proto už nespím a vstávám ze setrvačnosti
Postel je neustlaná
ale
na tom nezáleží
každý další den bez tebe je jako sto let na poušti
a tak čekám kdy zaprší
kdy se to stane
už tolik let
pošlapaný bez dechu k smrti znuděný sám sebou
opakuješ se
já vím
ale stojí ti to ještě za to?
trochu ano
2=1 je to jen vesmír
4=2 je to jenom jako
8=4 tom se mi jenom zdálo
o tom se nám kdysi snilo

kombajny korzují pole a nafta hoří v dáli
to pole už nestihneme sklidit
tak pokračujeme dál není čas plakat
ani věřit
můžeme se milovat
ale tenhle druh humoru
už ztratil svůj dech

vyrosteme
odrosteme našim místům a staneme se vzpomínkami
zapadneme prachem mezi ostatní
a budoucnost bude patřit až těm dalším po nás
naše vzdálená budoucnost
svět ve kterém se to leskne nadějí
a tichem představ
už žádné zvuky

vedle mě je pořád prázdné místo
stojím a přitom nemám na čem

na stupnici od jedné k desíti
jsi vzdálená třináctka
je to k smíchu jen se nemůžu smát
pokud je tohle naposledy
kdy se mám nadechnout
přeji si
abys věděla
že se omlouvám
ale takhle jsem to vídal od dětství
takhle to vždycky bylo
takhle to pořád je


jedna země jedno slunce tolik stínů
tolik možností
a stejně pořád každý padá do těch stejných propastí


Proto jsem všude kam jdu o jednu fázi napřed
a všichni jsou mimo můj svět
jehož čas utíká hrozně pomalu

jednou, později večer, jsem zjistil, že mi chybí. ale nehledal jsem. nemělo smysl hledat. věřil jsem, že je zbytečné čemukoliv věřit. už jsem to chtěl nějak doklepat do konce a nemít starosti. a pak, až někdy na tom samotném konci, se to stalo. viděl jsem, jak se vrací. a já už byl jinde. nebyl jsem schopen zastavit svůj pád. a i když jsem tušil, že bude padat taky, že bude padat se mnou, nestálo to za to. bylo to tak jiné. vzdálili jsme se. ohně dohořívaly a mraky se stávaly černějšími. jestli bych něco udělal jinak, kdybych měl tu možnost? jo. narodil bych se v roce 1948.








F5


Není světlo
Není budoucnost
Není forma
Není teď nic na co se můžeš soustředit
Ani těšit se nemůžeš
Všechno jde kolem tebe a míjí tě to
Chtěl bys být raději slepý nebo ti stačí být odevzdaný
degradovaný na směs vzpomínek
bezbarvých obrysů stále víc a víc rozmělněného dětství
dospívání
to jsi nebyl ty
ten malý chlapec tehdy
nemáš matku ani otce
nepatří ti
ty nepatříš jim
vidíš moje ruce?
jsou to jenom ruce
můžu tě s nimi uškrtit
můžeme si ruce podat a potřást si s nimi
ale ty skutečné zbraně jsou tady
v hlavě
to je zbraň
ty teď víš
kdo jsi
víš to?

bojovat a přežít nebo se odevzdat a dožít?
co je ta svoboda
o které tak rád mluvíš
co má být láska
láska je přežitek a slabost
zraňuje a oslabuje
ty věříš těm heslům?
že láska je silnější než smrt
silnější než nenávist
proč jim věříš?
láska je silnější jen tehdy
když tomu věříš
rozumíš mi?
ty víš
jak to myslím

stejně tak jako tě mé ruce můžou zabít
můžou ti dát i volnost
svobodu
ale ruce samy o sobě to nedělají
nemají vědomí
musí je řídit mozek
ruce jsou řízeny tím
co máme v hlavě

lidé jsou jako ruce
nemají vlastní vůli
nesmějí mít vlastní vůli
někdo je musí řídit
dává to smysl, že?
já vím
že mi rozumíš
ty víš
jak to myslím

jeden člověk je nic
neznamená vůbec nic
tak jako jedna buňka je nic
možná namítneš
že nemám pravdu
ale zkus si sám představit
co zmůže jedna buňka?
sama o sobě může jen existovat a přestat existovat
ale co když je buněk víc
a jsou navzájem provázané
je to organismus
tvořený buňkami
mnohost bezvýznamných tvoří jeden důležitý celek

pokud mu někdo velí

pro tebe je už pozdě
jsi nežádoucí
musíš být ukončen
ale co bude znamenat tvá smrt pro tisíce ostatních
kteří přežijí?
vůbec nic
já vím
že mi rozumíš
ty víš
jak to myslím


ne
já nejsem součástí celku
jsem ten který celku dává smysl
já jsem tvůj mozek
jsem mozek vás všech
a když tě nevyloučím z organismu
nakazíš postupně ostatní a tím mě zahubíš
mozek je nejdůležitější orgán těla
protože mu dává smysl bytí
mozek podtrhuje existenci

vidíš mé ruce?
můžou ti dát život nebo tě usmrtit
ale samy o sobě to neudělají
já vím
že mi rozumíš
ty víš
jak to myslím









F6


Nakonec jsem usnul
spal jsem několik dní v kuse
když jsem se probudil
bylo to jako bych předchozí roky vůbec nežil
byly pryč
na chvíli se mi zdálo
že žiju
ale byla to jen ozvěna

echo dřívějších postupů a nadějí

proč od života čekat to
co ti život nedá?
emoce
to je ten skutečný nepřítel

v koupelně jsem si sedl na vanu a díval se na svoje ruce
byly to jen ruce
samy o sobě neznamenají vůbec nic

věděl jsem
že musím něco důležitého udělat
napustil jsem si vanu vlažnou vodou
a ponořil se






já plavu

ne
ty klesáš ke dnu
devět kilometrů pod hladinu



konečně jsem tady

tak

a co teď?













Případ CoT uzavřen