OGLe 11.11. (24)

PROLOG
Sedím na stromě a dívám se na svět
který ubíhá pod mýma nohama
Kmen stromu je silný a než ho obejdeš
je všechno jinak
Jsem anděl pro ty co jsou dole
Možná jejich Bůh
nestihl jsem se zeptat
ztrácejí se a mění příliš rychle
jako písek který protéká mezi prsty
jako voda která se vpíjí do půdy
jako tisíce nevyslovených příběhů
a miliardy nezodpovězených otázek




prostě jsem si řekl

že to nedořeknu





prostě jsem si plivl

do tváře





prostě jsem tady

 

 

 

 

 

 

 

 

EPizoda I

***
Chystal jsem se vzbudit, jen jsem o tom ještě nevěděl
Ale když jsem konečně otevřel oči, nebyl jsem rád
Necítil jsem se svěže a odpočatě. Na rukou jsem cítil pavučiny
Kdesi za zdí této místnosti dopadalo s pravidelnost něco těžkého na zem
Dunivý a hutný zvuk jemně rozvibrovával kovovou postelí, na které jsem ležel
A větrák na stropě tiše předl svůj nekonečný příběh
Monotónní zvuk začal doléhat na mé smysly
Nemohl jsem se za žádnou cenu pohnout, ať jsem chtěl sebevíc
Najednou jsem ztuhl a zježili se mi chlupy po celém těle
Za dveřmi místnosti se ozval nelidský řev
Nebyl to člověk, ale nezněl ani jako žádné zvíře, které znám
Hlas onoho čehosi však nezněl zlověstně
Byl naléhavý

To něco volalo o pomoc
***







Starodávný Bůh zasypal lidstvo na dluh
kamením a pískem
když jim dal možnost stavět budovat a myslet
a ty
poznali jsme přitažlivost sestupné spirály
a je s námi konec
je to přece nejdřív jenom jízda
ale čím déle se vezeš
tím blíž jsi konci a
nemá to jiné východisko



Je Bůh?


A jsem já?
Když píšu o tom jak o ničem nepřemýšlím
a jen buduju
ve svém životě stavím tolik nepotřebných
baráků pro nic za nic
rozhazuju kolem sebe letáky o tom
jak to nemám v hlavě srovnané
a jak mě zima každý večer dohání
ta svině
o tom píšu
a vyprávím to všem pořád dokola
ale nežiju si špatně
tak
jsem?
nebo nejsem?

Vzal ruku za ruku a druhou rukou
ovládl svůj svět své okolí
část svého upoceného místa mezi
pouští jihu a lesy v údolí


Jste rybáři na lodi a dno v nedohlednu
tak se to říká
na moři bez vody
na souši za svitu posledních hvězd
tak takhle to je

Sviť mi na cestu měsíční krajino tam nahoře
nad všemi problémy
ty která jsi nad věcí která jsi nad horami
Slunce vysouší země a spaluje žárem beztak dávno zdechlé siluety
posvátných bojovníků
vojska které zná takhle půda už nazpaměť
Měsíční světlo padá
mezi mosty ke stromům
a mezi stromy pod mosty
a tam někde
prostě tam
někde
se schovává a čeká na den
aby mohlo splynout
s hroby zasypaných časem
snobů i dělníků
každý ví jak dlouho trvá rozjet se
když dlouho stojíš




***
Ležel jsem napnutě a snažil se nedýchat nahlas
Bál jsem se
Dlouho jsem takhle ležel a pomalu se uklidňoval
Zničehonic, když už to vypadalo být v pořádku
se hlas ozval znovu
Zněl už ale slabě a vyčerpaně
A zas
A ještě jednou. Tajemné zvíře volalo o pomoc
Jistě umíralo
Už jsem se hlasu nebál. Zkusil jsem se pohnout.
Pomalu jsem se posadil na postel, setřel ze sebe pavučiny
Zvuk za dveřmi byl slabší a slabší
Rozhodoval jsem se
Otevřít, neotevřít
V tu chvíli zvíře vyloudilo ten nejstrašidelnější a zároveň nejdojemnější zvuk
jaký jsem od něj zatím slyšel
a bylo ticho
Netrvalo mi dlouho rozmýšlet se, co dál dělat
Vstal jsem a otevřel dveře

Místnost zalilo oslepující bílé světlo a já musel zavřít oči
Když jsem je otevřel, stál jsem před dlouhou potemnělou chodbou
kterou ve spárech na zdi prosvítalo mléčně bílé světlo
Pátral jsem po zvířeti nebo známkách jeho projevů zde
Nevšiml jsem si však ničeho zvláštního
Byl jsem sám

***

 

pod měsícem jsme všichni živí a proto jsme i ti kteří jednou zdechnou

jsme mrtví zrozením

a jen mrtví už to mají za sebou



Vzal ruku za ruku a svým mečem
ovládl okolí
své věrné a poddané
území mezi
mořem na jihu a spálenými vesnicemi v údolí




všechno světlo je za horama a my stavíme dál za my
hrady domy děláme pouště a skládky rýžová pole
sídliště
ideální místo pro zrození život a smrt
pro život z plakátové lásky


Kdo je "my"?


***
Postupoval jsem vpřed a logicky doufal, že mě chodba dovede nakonec až ven
Ven z budovy
slyšel jsem jen vlastní dech a kroky
ozvěnu kroků
bylo to svým způsobem hodně děsivé i uklidňující
Jak to tak už bývá
Labyrintem předlouhé chodby a různých odbočení jsem se dostal ke dveřím
Konečně dveře. Pomalu jsem totiž začínal být zoufalý.
Vzal jsem za kliku, otevřel a ocitl se před další dlouhou chodbou.
Můj postup se zdál být nekonečným, rutinu kroků a mého dechu však brzy narušily hlasy
které přicházely jakoby z dálky.
Byly hodně utlumené a já jim zprvu ani nerozuměl
Ale když jsem se zastavil a soustředil se, po chvíli jsem pochopil
že mluví snad pozpátku
Nedokázal jsem se však soustředit natolik, abych si v hlavě dokázal složit, co skutečně říkají
Hojně se opakovalo slovo ESJECARVEN
esjecarven
Musel jsem se hodně soustředit
ESJEcAR je pozpátku RACEJSE
racejse... racejse.. ven je nev.. racejse nev.. nevracejse

NEVRACEJ SE

***



měl by toho jeden akorát tak dost
boty deštník samorost
promrzlý a otupělý nekonečným kolovrátkem života

už taky hledá smysl života
budováním
zanecháváním


žil jsem dost dlouho na to abych nepoznal
že žiju v nepravděpodobnosti
už příliš dlouho
a bude to napořád






Vzal ruku za ruku a svým mečem
ovládl okolí
své věrné a poddané
území mezi
mořem na jihu a spálenými vesnicemi v údolí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

EPizoda II


***
Experiment -1
***



není tu
není tu ta

chuť dělat ty věci jen pro to
že je dělat chci

dělám je už jen proto že je dělat můžu

Sedím na střeše vysokého domu a pozoruju hemžení pod sebou
Stříhám jejich osudy na proužky a nechávám je poletovat kolem sebe
ve větru
sedím na střeše obrovského domu ale patřím na stromy


tohle je tvůj nový domov
okno dokořán
s mříží
abys nevypadl
a krabičkou poslední záchrany
tak akorát do kapsy
od posledních kalhot
které na zemi zůstaly

tak tady jsem se chtěl dostat

to je ten pocit jako když jsme všichni spolu ale víme že to k ničemu nevede

cukr ve vodě
a voda v láhvi


***
Stojím uprostřed chodby a v hlavě mi běží NEVRACEJ SE
Cítím, že nemám moc času přemýšlet. Strach mě nakonec přemůže a dám na svůj instinkt
I přes podivná slova a zjevné varování se vydávám kupředu
Dojdu k dalším dveřím a za nimi opět chodba. Začínám se bát, začínám být zoufalý
Zoufalstvím se rozbrečím, když na konci chodby vidím dveře a tuším, co mě čeká za nimi
Utřu si slzy a otevřu dveře. Překvapením se mi trochu podlomí kolena.
Vejdu tedy do místnosti, kde mám na výběr ze dvou dveří. Otevřu první - chodba
Otevřu druhé - kdo by to čekal, taky chodba
NEVRACEJ SE....
Otevřu ty dveře nalevo a jdu. Jdu zase dlouhou chodbou.
Za sebou náhle uslyším něco jako tepání.
Možná je to spíš zvuk hodně vzdáleného driblování basketbalovým míčem.
Rozeběhnu se a snažím se utéct k dalším dveřím.
Ani nepředpokládám, že by na konci chodby nebyly.
Po pár vteřinách k nim doběhnu a za nimi mě čeká další překvapení
Tentokrát jsou dveře už čtyři.
Zvláštní driblovací zvuk se začal přibližovat
Vzal jsem prostě za ty nejkrajnější dveře s tím, že se kdyžtak vrátím
A běžel jsem dál
V tom jsem doběhl na konec chodby
Byla tam zeď.
Prostě jen zeď.
Ale za zdí jsem slyšel cinkání klíčů a taky tam tekla voda
Zvuk basketbalového míče se už neozýval
Vydal jsem se tedy zpátky
Zkusím jiné dveře
Zase se mi chtělo zoufalstvím brečet
Došel jsem na začátek chodby, kterou jsem se vydal
Dveře byly zavřené
Když jsem je otevřel, byla přede mnou zeď
Dveře vedly do zdi.
Já jsem v pasti, pomyslel jsem si. Sedl jsem si na zem a schoulil se do sebe.
Vůbec nic jsem nechápal, ničemu jsem nerozuměl.
Zvedl jsem hlavu a díval se do stropu.
Zakřičel jsem o pomoc.
Volal jsem až jsem ochraptěl.
Zase jsem se do sebe zhroutil a jen jsem brečel.

***

pokaždé když zemře naděje narodí se někde na světě nový člověk
a stane se z něj svět který ovládne něčí bodoucí rozpárané nitro

Svět ticha

tmy

a chladu

na kříži už není ježíš
slunce už nedává život
a v noci není tma


došli jsme nejdál kam kdo došel
zlí ale bezmocní s pláštěm proti zamrzlému dešti
a cesty těch kteří jdou proti
máme v kleštích





***
Sedím na zemi, opřený o zeď a nemyslím na nic.

Nechci žít, nechci ani umřít. Nechci vědět, proč jsem tady a jak jsem se sem dostal.
Z letargie mě probudí zvuk trombonu. Doléhá sem ale jakoby z velké dálky
Přitom zní silně. Hned mě napadne, že je to troubení andělů a že nastal soudný den.
Vtom se ozve ten známý tlumený zvuk dopadajícího těžkého balvanu, který jsem slyšel v místnosti s postelí.
Postavím se na nohy a bezmyšlenkovitě jdu chodbou tam, kde jsem předtím slyšel kapat vodu a chrastit klíče.
K mému překvapení však docházím ke dveřím.
Když je otevřu, jsem v místnosti s postelí a na ní leží nehybně člověk.
S jistotou poznávám sám sebe.
Jsem to já.
***

v zemi kde všechny stroje utichly a v zemi kde všichni praví
vyhnali ty z levé strany
doprostřed mezi zuřící nosorožce
do polí s kukuřicí
do hlubokých lesů

je svět bez soli a mraky tam chutnají po moři z kyselého deště

když lidé kouří ty správné cigarety
nemají potřebu přestávat

stíny už skoro žádné nejsou teď vládne sloup paprsků od slunce
od země stoupá neviditelná horká masa vzduchu

a lidé s pravou láskou touží po spravedlnosti v srdci
stejně jako ti špatní
odvržení
lidé
mají mít v dlaních zase jednou
všechnu tu zasraně hnusnou prohnilou debilní
odumřelou moc která sbírá
částice odporu po částech
a která je tu pro nás pro všechny
pro dobro
pro pořádek
pro ně
a proč
proto




proto sedíme na stromě
který podpírají ti ostatní
a v rukách máme celý svět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

EPizoda III



Láska je motýl kterému utrhli křídla

Všechno dělal správně a měl se tak jak se měl

v očích které mu už nepatří je jen cukr v něčí kávě
a plave si na dně usazuje se a potom
se to s ním vylije
všechno co má být správné už neplatí
i on tam jednou byl
byl na té správné straně
ale ta už teď správná není
a ta
která je
do té nepatří
člověk který všechny děsil se stal mužem kterého děsí každý kdo prochází kolem a na chvíli se zastaví
už nechce zmařit další životy ale minulost jde se ním a proto je to stále on

necitlivý a mrtvý k ostatním
tmavý ve stínu svých vlastních přešlapů
pokus o omyl
člověk který se bojí člověka kterým dříve byl


prasata v ohradě se rozpadají na jednotlivé kousky
jenže svět ještě nechce přijít o všechno
co má
byli tady ti druzí snad dlouho a teď je čas za ně splácet dluh?
rozpadají se mu dlaně a postupuje to k tělu
objímá naposledy prázdno kolem sebe
objímá naposledy sám sebe
ten svět v jeho dlaních byl jenom něčí sen
jenom to nedokázal udělat včas
nedokázal si to uvědomit hned teď



když
do těla vstoupí hadí jed
není cesty zpět

minulost si bere s sebou ale už nikdy se do ní nevrátí ten kdo si minulost bere s sebou
a už nikdy se do ní nevrátí ten kdo si minulost
bere s sebou ale už nikdy
se do ní nevrátí


A proto přes to všechno stále sedím na stromě a dívám se na svět
který jsem stvořil a který ubíhá pod mýma nohama

Kmen stromu dávno vyschl a ztrouchnivěl
všechno je jinak
přesto stejné
Co ztrácí se to znovu někdo další nachází
Je člověk ten vrchol pyramidy
nebo je pyramida vrcholem jednoho člověka

všechno je čas a čas
požírá všechny
odtéká ve vlnách

jako písek který protéká mezi prsty
jako voda která se vpíjí do půdy
jako tisíce nevyslovených příběhů
a miliardy nezodpovězených otázek










***
Experiment
***





Kdyby to mohlo být tak jak to nikdy nebylo
oběsil bych se z tebe na stromě černý kocoure tmy
Kéž bych mohl být jednou za toho kterým už nejsem
Podváděl bych tě a střídal je jako ponožky
Nevěřit je životní jistota
Nebyl bych součástí tvé mašinérie
ale miloval bych tě stejně
ty moje okaté štěně
ty hadre na holi rozbitý deštníku děravý slunečníku na poušti
Kdyby to mohlo znít tak jak to má znít ve snech
roztrhal bych tě na cucky jako bibli nebo jako
telefonní seznam
a třídil s tebou odpad až do našich nejposlednějších dní

jsme spíše jako sešit z šesté třídy
Na co čekají?
Domovy už za mé vlády osiřely tolikrát
co nejsem součástí nebe
po kolikáté už
zrovna když jsem takový
že bych mohl být