Modrá slunce chytej sumce (kožoněmec))

někdo kráčí celou cestu v brnění a na konci cesty
už žádnou další nehledá


kdo nemá směr je amatér










díváme se kukátkem na svět a zdá se nám podivně zkroucený
převrácený a zlý
a za zdmi kde mě mučí je nebe a na něm ty kondenzační čáry letadel
jako moře plné chapadel
smtívá se a svět za zdí se odbarvuje
jen kdyby nebyly ty stěny
a strop který na tebe padá
bez nich se dýchá lépe
a naděje se pomalu jako prach usazuje





jako obrázek který nakreslil někdo kdysi na stěnu výtahu
jako odrazy nebe na hladině rybníka
jako stromy naklánějící se ve větru na jednu stranu
pořád
to ještě není ono
ale vypadá to tak






mám se sebou zůstat mám se sebou zůstat?
mám to ještě zkusit chci to ještě zkusit?
mám dělat co mám dělat
a co mám vlastně dělat?
mám to chtít zkoušet pořád dokola to zkoušet?
pro sebe pro tebe pro kohokoliv to zkusit ještě naposled
to zkusit


chci víc čím víc ochutnám
čím víc toho je
tím méně toho zůstane
vím na kterou stranu se přidat a udělat první krok
před prvním krokem
ale nevím
proč bych to měl udělat
nejsem si jistý
nevím jak to udělat a opona se zatahuje

stát na místě nebo stát si za tím co je nepravé nepevné
jak to mám poznat?
jak mám vědět co mám vědět?

jak mám zase najít
modré nebe které těší a blaží smysly
a uklidňuje duši a jak mám hledat smysl v budoucnosti?
číslo 14, čím dál jsem tím méně toho chci vidět
nevím jak přestat
nevím jak to všechno udělat
a jak přestat chtít
nevím vůbec nic










vedle svého odlidštěného těla v trávě přemýšlím
o prázdných barelech všude kolem
o ropě v mých žilách
o olejnatých pokusech trávit čas v zátiší něčího obrazu
celý den se připravovat na noc
a nerušit ničím tichý modrý stín
v prázdném rukávě
bez es a tak dále ty to přece víš
přemýšlím
a jsem
daleko od mechanických kostí a železného vzduchu
kalené oceli
hvězdy jsou jiskry zažehující velký oheň zítřka
a tak dále
a pořád dokola
a neustále se opakující
nikam nesměřující
myšlenky
a to je on
to je život

















opouštím veškerou svou minulost a nechávám ji za sebou shnít na slunci
mám všeho kolem sebe po krk a už se nechci dusit
už žádné dějové zvraty a nové začátky které
vedou jen k dalším novým začátkům
už žádný řetěz událostí žádný život jako na kolotoči
vytáhnout si černého petra a poprvé v životě si přiznat
že tím to ještě nekončí

tvářit se že je všechno v pořádku
nebo panikařit
ale jít s lodí tak jako tak ke dnu



život tě nakazí a už ti není pomoci
a chceš všechno co vídáš v televizích
ale nemůžeš to mít
jen si o tom přečíst
jenom o tom snít
a být posedlý
ano a být fakt posedlý


ale nemůžeš to mít









a pak jednoho dne všechny sny a touhy vyzvracíš
a zůstane jen člověk ohlodaný na kost
ale šťastný že je


a i to můžeš ztratit

ale nemůže ti to nikdo vzít