SV2T XIII

 
 
 
 
 
SV2T XIII
 
ptáci
začátek
sv2t XIII
korelace není kauzalita
sv2t V
tkaničky
sv2t I
líbám tvou minulost
 
 
ptáci
nad reaktorem lítají mrtví ptáci
v rukách držíme teplá srdce nenarozených
obcházíme svůj hrob v těsných rozestupech
mačkáme se u možnosti být větší a silnější
nad reaktorem umírají bezbarví ptáci
jejich peří nese smrt
líbám tvou minulost
jsi anděl z pravěku
pro pravdivé lži rozčtvrcený
 
 
 

začátek
když zapnu větrák poletují v místnosti černé stíny nikdy nenarozených obav
a strachů
lámu si kosti v těle pouhou víru v nesmrtelnost
a bolest
ta nebolí
to jsem byl já
kdo ukradl život
a rozdal ho nepotřebným
ptáci nad věží střeží naše poslední okamžiky
 
 
 
sv2t XIII
a nějak tím už nejsem unešený nebaví mě hromadit kolem sebe věci
jsou to jen položky na seznamu
odškrtávám si zbývající dny do hrobu
stárnu a je to znát trávím své dny s posledními
ve stánku s novinami prodávají všechny informace
které nepotřebuju
už na to nejsem vůbec zvědavý
 
 
 
 
korelace není kauzalita
tady není žádný bůh tady vůbec nic nežije
všechno je za zenitem pocity naděje všechno je pryč
nebo to odchází
rozkládáme se a je to šílené
protože se milujem
miluju být rozložený a rozbitý
a dívat se
jak se před sebou rozpadáme
lásko
a
to je
asi
tak
vše
 
 
 
 
sv2t V
už se neměním
můj systém už není podporován
stávám se pomalu opuštěným
přijde brzké shledání s těmi kteří se odloučili
nepřijde
odchází a ptáci táhnou na jih
daleko pryč od místa kde jsem ztratil budoucnost
ptáci už nenesou budoucnost
 
 

tkaničky
cestuji paralelními světy a v každém způsobím katastrofu
jednou nohou našlapuji na minu a levou rukou odjišťuji granát
neutíkám pořád věřím že utéct neznamená zmizet
vstávám s pocitem viny a s mlhavou představou včerejších plánů
pocházím z doby kdy se na jihu ještě nic nestalo
jen tak se ploužím mezi světy a přicházím kudy odcházím
není moc co říct
když jsem viděl co nikdo nikdy nepopíše
nepokoušel jsem je
nesundal je
neprosil se o ně
nezapomněl jsem na ně
tkaničky
 
 
 
sv2t I
v těle mám železné pruty a magnet je tahá ven
jsem na roztrhání
jak málo bolí skutečnost oproti představám které
jsou
pořád stejné jako všechno kolem
jako já
a nějak mě už nebereš
 
 
 
 
 
líbám tvou minulost
všichni mě pak obejmou a opustí
můj svět je osamocená koule v prázdném prostoru
nemám to tady snadné nemám to tady rád
a nemám se kde schovat
předstírám západy a východy slunce a dělám že se těším na hvězdy
ale nic z toho už není
ano oni už tady nejsou

nad obzorem kde vycházelo slunce je prázdná tma a za ní je možná
to velké nic které mě obejme až se převléknu
do hader k tomu určených
nestarám se mrtvé ale žiju z jejich dohasínajícího tepla
a jsem ubožák
ale dělám že nejsem
a tak to tady chodí
 

den co den noc za nocí bez slunce
bez větru a bez vody
bez šance na nový vesmír plný hvězd
nedopluju ke břehu a nenahlédnu za oponu
kde naprogramovali mou smrt a konce tisíců jiných
svět se noří do své nicotnosti / prázdnoty