THHS1x4x9

1. Objev
2. Schránka
3. Prostor

Cítím se osamělý jako uvnitř schránek na dopisy
Cítím že rostu do ztracena a že mířím daleko
pryč od všech těch důležitých věcí
a hlavně pryč od lidí
dospívám do podoby kdy mě už nepoznávají
ale stále mě ještě hledají

Nemůžu už dýchat nedokážu se pořádně nadechnout
plíce odcházejí zpívat svou unylou píseň a já
co teď budu já?
pořád mi ještě zůstalo srdce
a mozek
dokážu to ještě nějakou dobu táhnout ale sám cítím
že je toho přede mnou moc
méně než dřív
ale víc než dokážu zdolat

není důvod

ztrácím se v okamžicích které znamenaly svět
možná tam pořád někde jsme
schovaní v zákoutích prostoru a času
na nic nečekáme a nic nás neztratí

to je to místo a čas kde asi opravdu jsem

už jsem mrtvý

už jsem umřel jen jsem si to nechtěl připustit

jsem mrtvý a žiju na dluh

zanechám po sobě hodně prázdných míst

a nedodělaných začátků

nikdy nesoudržných prostředních konců

jako kostka hozená do vody

jen kruhy vzdalující se od středu a pak

zase nic

to krásně vzdálené nic

Lidská mysl je jen krabice a v té krabici žijí lidé nejvíce
a v těch lidech roste nenávist a z té nenávisti pro závist
zaprodají všechny které znají popřou pravdu namalují lež
v písku leží nahé tělo a v tom těle stovky červů brouci housenky a draci
takhle to předtím nebylo takhle to tady nevypadalo
zítra musím jít spát do jiného pokoje a ráno jít pracovat do jiné práce
pustit si na nohu cihlu už nepomáhá
lidské tělo je jen hmota a v tom těle se dějí věci
na které už nemám
nepoznávám to tady
lidi jsou schránky na pocity vjemy zážitky a vzpomínky
emoční balíčky plné překvapení
schránky hnusu a děsu
žádná láska jenom touha
žádný soucit jenom přetvářka
čest je jako namalovaný obraz
nepraktický ale zdobí nás a chlubíme se tím
mluvte jak vám zobák narostl
lidé k lidem
lidé jsou jen schránky na dopisy

Naléhal na mě naléhal měsíc jupiterův měsíc
okýnko po okýnku kroužil mým filmem a trpělivě vyčkával
nechtělo se mi do toho chladu odcházet jen tak naoko
nevstal jsem a nevzal jsem si pod kabát košili
bezpečně a s jistotou ukazoval mi směr a kudy mám jít
a kde se nemám zdržovat
podzimní jupiterův měsíc trpělivě rozséval strach v mém světlém období
a dokresloval stíny tam kde by jinak bylo čisté světlo
vařil mlhu a přátelil se s hloubkou dálek a přítomností vzdáleného
stojím nyní na skále hluboko pod obzorem a vzhlížím k němu jako ke svému jedinému
stojím a padám zároveň protože tam kde s ním jsem
je všechno ihned
a nemůžeš se toho dočkat

Předčítal jsem ti z knihy kterou jsme nestihli napsat
držel tě za ruku ale už jsi tu nebyla
visela jsi na nebi a zářila do tmy jako když jsi ještě žila
vím že až zapadneš když ustoupíš slunci
stále tam nahoře svítíš ale já to nevidím
okna do dálek mě bolí nejvíce
zejména na jaře a v pozdním létě
když vím že už se stíny budou jen prodlužovat
spíš na nebi a v křesle je tvůj stín pořád tam je
když ty ve svém smutném nebi umíráš pokaždé jiným způsobem
a já se na to chci dívat pokaždé stejně
čekáš na mě ale ještě tam nemůžu
odpusť mi ještě tam nemůžu
spíš na dně řeky a já se dívám smutně do prázdných otevřených oken na západ