Vražda na kraji ulice

Psal se rok 1763. Byl to sychravý a větrný den. Zvony na kostele odbíjely šestou hodinu ranní. Lidé si dnes přivstali a začli se shromažďovat v kostele. „To je chudák, kdo ví, kdo jí to udělal,“ šuškali si sousedé při cestě do kostela. V sedm hodin už celé město stálo u rakve se slzami v očích. „Všechny vás zde vítám na pohřbu slečny Annie Cígnerové. Ze začátku bych chtěl podotknout, že mě tato nešťastná událost zaskočila a velmi mě rozesmutnila,“ řekl na úvod kněz a začal se mší na rozloučenou. Po mši kněz ještě naposled Annie potichu řekl: „Doufám, že toho vraha najdou a zavřou až zčerná. Měl jsem tě rád...“ A kněz odešel…
Za dva dny se komisař Danny rozhodl, že tento zamotaný případ svěří svému dobrému příteli detektivovi Peterovi Müllerovi. Napsal mu dopis, ve kterém mu svěřuje tento případ, a ať se co nejdříve dostaví do jeho kanceláře. O tři dny později Peter dorazil do kanceláře komisaře Dannyho. „Petere, jsem rád, že jsi přišel a neodmítnul tento zamotaný případ,“ řekl s vážnou tváří Danny. „Jsme přece dobří přátelé, jsem rád, že mi něco tak velkého svěříš. Aspoň si zase trochu provětrám mysl,“ řekl Peter a dodal: „Tak o co jde?“
Danny se zvedl ze své prosezené židle a vytáhl z poličky malou složku. „Chceš mi říct, že to je všechno o tomto případu?“ zeptal se Peter. „Bohužel ano. Petere věřím v tebe, vždycky jsi všechno vyřešil,“ odpověděl komisař a podal Peterovi složku. „Tak na to nám přines doutník,“ vydechl si Peter a komisař přinesl celou krabičku doutníků. „Takže, dívka, nedožitých 18 let, křesťanka, na konci města byla údajně nenáviděná. Vražda se stala v ulici Sintorini, oběť byla ráno nalezena v kaluži krve,“ přečetl Peter. „Myslím, že máš dost informací a můžeš začít hned zítra,“ řekl komisař. „Dobře, zítra se do toho pustím,“ odpověděl Peter a vzal si ještě jeden doutník na cestu...
Detektiv Peter je velmi kvalifikovaný a pokaždé přijde na kloub každému případu. Má nakrátko ostříhané vlasy, většinou neupravené, a k tomu ho doplňuje tmavý stylový klobouk. Nosí dlouhý černý kabát, který mu ladí s jeho krátkými černými vousy. Peter je celkem vysoký a štíhlý, ale je dobře stavěný na boj se zločinci. Chodí pravidelně každé ráno běhat, aby si pořád držel svou skvělou kondici. O svém životě se nikomu moc nesvěřoval, proto o něm nikdo moc neví. Každý ale ví, že je velmi inteligentní a bystrý, nikdo ho jen tak neoblafne a vždy pozná, když se mu něco děje za zády. Říká se, že když se mu podíváte do očí, cítíte se v bezpečí, ale i špetku viny. Peter je velmi nepořádný a ve své kanceláři pokuřuje své oblíbené doutníky.
Další den se Peter vrhl na vyšetřování. Vydal se na konec města, kde byla zavražděná údajně nenáviděna. Zaklepal tedy na dveře jejího kamaráda. „Co chcete?!“ otevřel dveře starší muž. „Ehm,“ odkašlal si Peter. „prý jste kamarád jisté Annie Cígnerové. Je to tak?“ „Té šlapky? S ní už kamarád rozhodně nejsem, ale ano, vím o kom se mluví,“ odpověděl otráveně. „Byl byste tak ochotný a trochu mi ji popsal? S kým se bavila? Kdo jí nemá rád?“ zeptal se Peter. „A co kdyby jste se mi představil a následně bychom šli dovnitř? Nebudeme řešit takové věci ve dveřích, ne?“ odpověděl nepříjemně muž. „Pardon…“ řekl Peter a podal muži ruku. „Jsem detektiv Peter Müller a vyšetřuji vraždu slečny Annie Cígnerové. A vy se jmenujete?“ zeptal se. „Já se jmenuji Matthew Chris. Pojďte dál,“ představil se Matthew a vešel dovnitř. Peter ho následoval. „Odkud ji znáte? Proč jste ji nazval šlapkou?“ vyptával se Peter. „No, řekněme, že jsem jí naletěl na ten její úsměv. Asi jsme spolu něco měli, ale nebylo to moc dlouho. Následně mě okradla a utekla. Policie to tehdy nechtěla řešit, neboť na ten její úsměv jsem nenaletěl jen já, ale i polovina města. Vím, že se hodně bavila s tím knězem, tak se zkuste poptat u něj,“ řekl Matthew. Peter se dlouhé hodiny vyptával a získal spoustu informací. Cestou domů Peter přemýšlel, jak se to mohlo všechno odehrát. „Musela mít hodně peněz, protože okradla mnoho mužů. Proto měla i na pohřbu rakev, ale...“ v hlavě Petera se odehrávaly různé myšlenky.
Další den ráno se Peter dostavil na faru za knězem. „Á, dobrý den, pane detektive! Jak se dnes máte?“ řekl kněz. Peterovi se jeho chování už ze začátku zdálo velmi podezřelé. „Dobrý den. Nejsem tady kvůli klábosení. Vy jste se prý jako jediný nejvíce bavil v soukromí se slečnou Annie. A dozvěděl jsem se, že jste se onu noc sešli. Co mi k tomu řeknete?“ zeptal se přísně Peter. „To... to... to není vůbec pravda!“ bránil se kněz. „Pokus se přiznáte, bude vše lehčí...,“ odpověděl Peter. „Tak fajn...,“ vydechl kněz. „Měl jsem strach... že to řekne... tak jsem ji chtěl jen vystrašit. Nechtěl jsem...“ řekl se slzami v očích. „Co by měla říct? Jak se to stalo?“ vyptával se nevěřícně Peter. „Ten večer jsem za ní přišel a chtěl ji jen trochu vylekat... ale ona měla otevřené okno a.… vypadla... a ona jediná věděla, že jsem v minulosti měl poměr s jednou dívkou,“ svěsil kněz hlavu. „Pane, musím vás teď vzít na komisařství,“ řekl překvapený Peter. „Ano, budu za své činy pykat,“ odpověděl kněz.
„Tak jsem tě přece jen odhalil,“ oddechl si Peter a hrdinsky odvedl kněze.