5437910

1. Rozklad
2. 2
3. 3
4. 4
5. 5
6. 6
7. 7
8. 8
9. 9
10. 10
11. 11
12. 12
13. 13
14. Ne



1.


sedím na zahradě a pozoruju šneky jak brázdí koridor
můj prostor se tady nezmenšuje
já jsem ten prostor
velké obrovské nicneříkající nic pro všechno kolem
ale nekonečně hodně všechno pro sebe
myslím že jsem zahlédl papouška který mi před lety uletěl
nechal jsem ho jít
tenkrát bych to obrečel dnes jsem
a to stačí
není nic víc
jsou to chyby které se už nesmí opakovat
jsem konec všech příběhů
a začátek všech nesplněných přání
schovávám se v temném koutě své hlavy
mám strach se ukázat na světle
nemám už nad tím tu kontrolu tak jako dřív
ono je to ve mně a chce mě to sníst

a dřív než mě to sežere
budu sedět ve své vymyšlené zahradě a čekat na déšť
nebo něco co už vlastně nikdy nepřijde





2.


ptám se sám sebe
proč jsem to právě já
koho sem jeho minulé prohřešky dovedly
a všechno čeho jsem se bál se stalo
rozbil jsem zrcadlo a sedm let se nepodíval na nebe
není to nic nového
přece to už musí nějak prasknout
nějak se to zhroutit
do sebe se položit ale vždy když to tak už vypadá
nevím jak s tím naložit
nevím jak to zastavit
ani jak to rozjet
a zůstat na místě

proč jsem se vzdal všeho co jsem plánoval
proč jsem se nevzdal když jsem se zamiloval
proč jsem umřel když jsem potřeboval žít
proč mluvím když potřebuju mlčet ty mi to věříš
ale já už nevěřím ničemu
nevěřím v nic
už se to nedá zastavit nedá se s tím nic dělat
zavraždil jsem své city
rozhodil sítě široko daleko a nechal je být
přestal jsem dýchat a myslet
stal jsem se tím čím jsem opovrhoval
rostu ale přitom se nemnožím
exponenciálně se roztahuju po planetě zemi které říkám můj domov
a už se nevrátím
do podoby
kterou mi přisuzujete
už nemůžu být tím za koho mě máte
už se nezastavím
nezastavím to je to příliš silné
a stane se to mnou




3.


řekla jsi že mi dáváš svobodu a zaklapla jsi pouta na mém zápěstí
řekla jsi že mi dáš lásku a vzala jsi mi budoucnost
naděje se rozplizla do hnusného mraku plného prázdné víry a slibů z popela
povstal jsi tak teď se o sebe koukej postarat
všechno je špatně
nikdo nikomu nevěří a ti kteří tu lež prohlédli jsou dávno mrtví
a jsou to ti první kteří budou poslední

důvěra je prázdná krabice na cetky vzpomínky jsou fotografie a
vzrušení je pornografie
víra je bůh na provázku a kostel je místo kde stokrát pokládají jednu a tu samou otázku
celý systém je ztrouchnivělá struktura a ten kdo se odlišuje se nikdy nevrátí
nikdy se nevrátíme protože spíme když bdíme protože nechceme protože musíme

věřit




4.


sedím na zahradě
jsem tu sám ale zpocený hrůzou že se brzy rozední
a všechno co jsem si vymyslel se roztáhne do dálek
umře to ve mně a já zůstanu na ocet přečtu si stovky knih
a pak až zemřu zemře se mnou všechno mé vědění
všechno co jsem kdy byl se se mnou už nebaví
ale já vidím dál než oni
visím na háku
trhám si maso od kosti
ubírám život ostatním bytostem
nikam se neposouvám

a není to takhle nakonec lepší?
život je jen slabé plivnutí do oceánu
všechno stejně jednou skončí
tak proč neskončit hned tady a teď
dvě a dvě bude už navždycky pět




5.


odsuzuji se za svůj divný život na sto let nepodmíněně
nechávám svou duši uvěznit ve spletitých katakombách své osobnosti
ruším návštěvy i vycházky
odpoutávám se od tohoto světa ale nechávám si zadní vrátka
opravdu se chci dostat ze sebe ven
a žít zase jako předtím být znovu jiný a nevšímat si ničeho jenom sebe
jenomže já už nejsem já a to co mě řídí to ví
jsem už jenom lešení pro jeho myšlenky
kostra jeho pohledu na věc
baterie jeho bytí
život který za to nestojí
slyším jak mi šeptá
že za to všechno nestojím
slyším jak mi našeptává
že se mám bát
ale já se přece vůbec ničeho nebojím
chci se probrat v roce před dvaceti lety
a začít zase znovu
ale on už to ví dopředu a řídí mé kroky tak
abych se dostal do situací které neumím řídit
balancuji na ostří nože
na jedné straně nicota a nekonečný pád
na druhé pak to samé
není proč čekat

chci to už ukončit
jdu nahoru po schodech a mířím do pokoje bez židlí
v místnosti je slečna jí jogurt a v žaludku má mrtvé koně
všechny které nemohla zachránit
beru do ruky nůžky a stříhám její tělo na kousky
pak je k sobě skládám ale slečna už pohromadě nedrží
z koní jsou jen vyschlé cáry starého masa
dojídám jogurt
a mizím v roztrhaném těle
zase zpátky a uzamykám dveře
tak nějak napořád

už se nevytáhnu
ale teď myslím na hlavy všech mrtvých koní v posteli
a je mi smutno
je mi líto za všechno co jsem chtěl mít rád ale nesměl jsem si to dovolit




6.


pláčeš na špatném hrobě ne to se už nesmí nikdy stát
už nikdy žádné chyby žádné citové výlevy žádné rozbité hračky v pokoji
už tě nikdy nenechám držet směr jsi slabý a odporně citlivý
říkám ti to teď a tady jasně
já jsem z nás ten silnější
já jsem ten kdo ví jak na věc
já jsem ten kdo bude námi a ty jsi ten kdo půjde do mlýnku na maso
věř mi
tak to bude nejlepší




7.


teď když jsem převzal zodpovědnost nebude už se nám ubližovat
nebudeme slabí ani náchylní k pomíjivosti nebudeme se už muset ničeho bát
musel jsem to udělat
měl jsi vzteklinu
byl jsi na nic
už mě dlouho srát nebudeš
překážíš mi
odporně vypadáš
odporně se chováš
nemáš na výběr
buď ty anebo já a já jsem z nás dvou ten lepší
ten silnější
odstup idiote tohle tělo ti už nepatří
tahle mysl kterou nazýváš osobností je už dávno mrtvá jenom si to nedokážeš připustit
vykašlal ses na to a takhle jsi dopadl
jsi jen obyčejný kus hnisu rakovina mého jinak dokonalého těla sliz mrtvý plod co se nikdy nerozhoupal
zbytečnost kterou je třeba odstranit

slyšíš mě? vím že už mě neslyšíš
protože jsi mrtvý a to co z tebe zbylo je teď už moje
jsi naprosto zapomenutý a to co si z tebe ostatní pamatují zadupu snadno do země
jsi mi odporný totálně nepotřebný rychle se kazící hnijící zardoušené nic




jsi pryč
a já jsem teď ty


vezmu si co jsi ty neuměl vzít
zabiju ty které jsi nechával žít
rozbiju jim hlavu o zed
utrhnu jim ruce zlámu nohy
dal jsi mi všechno protože jsem ti vzal všechno tvé nic
a já ti dal všechno tím že jsem si vzal to co jsi nebyl
umřel jsi abych mohl být tebou a žiješ i když to už vůbec nejsi ty





žiju
ale nevím proč tady jsem
žiju
ale on je už já a já jsem teď pryč




8.
 
 
nakladl mu do hlavy vajíčka a teď se z nich něco klube
nechceme se ničeho zbavovat nechceme nic házet za hlavu
chceme vyrůst a stát se sami sebou
chceme si ubližovat




chci od sebe utéct protože se bojím sám sebe se bojím bojím se sám sebe mám strach zůstat
stará osmistěnná místnost
chuť vlastní krve
rozmnožovat se
mučit
týrat
věznit
zabíjet



děj dosavadního příběhu skončil a do ohniska dění poločlánky nových dějin
muž mezi světy bez pevně danných hranic odřezává ze svého těla zbytky cizích doteků
prázdné ruce plné dětí svírají pevně nůž visící nad tělem roztrhaného člověka
žena bez kůže se vznáší nad hladinou mezi nebem a zemí
vrstevnice na mapách se shlukují
naděje je už vyčerpaná
osmistrunný hmyz klade vajíčka do hlavy těm kteří s ním chtěli mít sex
urna plná hněvu
propadl jsem se pod strop jejich světa
chci zpátky
i když mě tam nechtějí


jsem vězeň ve vlastním světě z kterého už nemůžu utéct
a cizinec v cizím světě ve kterém se neumím podívat sám sobě do očí

něco se ve mně rodí
cítím to
nová bytost
entita
požírá mé já a stává se mnou

a ten já kterého jsme znali už skoro není
pomalu přestal existovat
zůstala jen slupka
ten obraz na který každý den hledíme ale co je za ním není
to
co představuje

uvnitř je už všechno narušené a prohnilé
ještě se zkouším tvářit jako že se nic neděje
ale
věci se daly do pohybu a nezastavím se
pomalu přichází na svět

ten který i teď říká

já






jsem díra v jeho lebce
zlom v jeho zvratu
jsem tichá mrtvá síla
začátek konce bez návratu




9.


rozkládám se na kompostu svých bezvýznamných dějin
pojď se ke mně uložit ke spánku pojď se mnou ztratit svých pár přebytečných vteřin
a až se z vteřin stanou minuty a z minut hodiny roky a staletí
potom teprve pochopíš proč pro mě čas nic neznamená
proč v tobě umírá jeden člověk za druhým
zatímco já zářím štěstím a vůbec to neřeším

proč stojím čekám a nenacházím proč přicházím a proč nikdy neodcházím
proč se dívám smrti do očí a proč v tom vidím naději
že je proměna u konce

ptal ses často sám sebe

proč jsem často jen vítr ve stromech proč hořím když mě nemá kdo uhasit
proč se tím bavím když nemám s kým vzpomínat proč mířím tam kam nepatřím

tak se teď dívám zpříma do dálky a vidím svou budoucnost ale už bez tebe
tam kde vrhá slunce tvůj stín tam přicházím a to co teď ztrácíš
to už zítra zas nacházím

a někde uvnitř všeho co se kolem děje je oko hurikánu do kterého vše spěje
a proto se moře dotklo dna své vlastní propasti a cizí letadla startují vstříc svému osudu
není už kam by kdokoliv utíkal tak všichni stojí a čekají na zítřek a ty si říkáš
zítra už tady nebudu































































































































































































10.

když slunce zapadne vidíme svět takový jaký byl když neexistovaly barvy
stíny byly jen duchové prázdných ozvěn z dálky
a na nebi tehdy zářily všechny hvězdy
ne jako dnes
umírat znamenalo znovu se rodit a nikdy
nikdo
doopravdy
nebyl sám

nikdy jsem necítil větší bezpečí
nikdy

schovaný ve svém umělém ráji dýchám a pozoruji jak tráva roste
a stromy se naklání
jak hvězdnaté nebe obíhá můj střed vesmíru
a jak se k zemi snáší popel dávno ne nebezpečné minulosti

sedím uprostřed všeho co mě obklopuje a jsem klidný
protože už nemám žádnou naději

































































































































































11.


Ostnatý drát kolem jeho čela
zapomenuté budovy ztraceného města
mrtvé sídliště radioaktivní prach a mrtvá těla
kdysi jsem tady žil měl jsem všeho nad hlavu
a potom
jsem ho poznal
dostal se do něj
vstřebal ho
on jsme kdysi byli my
ale teď už jsem to jenom já

otevřel okno aby se nadechl čerstvého vzduchu
vdechl i prach
chtěli ho mučit
chtěli ho zabít
chtěli mu vzít ruce i nohy a teď mu lžou
teď ho konejší
chtěli ho pro sebe
ale já byl rychlejší




12.


přišel jsem do jeho zahrady a šeptal mu do ucha

mrtvý obal a uvnitř shnilé něco co bývalo radostí
prázdná schránka něčeho co děsilo
už je po všem
všichni jste skončili
já já ty ty i oni

mrtvé nic prostoru bez možností



šeptal jsem mu do ucha
mluvil se mnou ale nehýbal rty
mluvil mi v hlavě
chtěl abych to skončil
chtěl abych mu dovolil to udělat
podal jsem mu zbraň do ruky
chtěl abych to udělal
a řekl synu
tak s tím skoncuj je to na tobě
tak si ji vzal
a stal se tou dírou v mé lebce
tak jsem skončil
seděl jsem s ním v té jeho zahradě
a nechával ná z hlavy vytékat zbytky
nahnilého života




13.


černá hmota se rozlila po podlaze a šířila se rychle do všech stran
pohlcovala okolní budovy
psy i jejich lidi
každý kdo přišel do styku s černou hmotou stal se její součástí
její možnosti byly nekonečné
černé mléko které se rozlévá do cévního systému
mrtvolná tuš pokrytý bílým sněhem
pohltila všechno co jí stálo v cestě
brala děti starce muže i ženy
celá země se stávala černou hmotou a jedním zatuchlým organismem špíny
obrovská temná koule pohlcující světlo
je to jako nemoc
která už nemá koho nakazit
tak moc se mi chce umřít
že už to ani víc nejde vyjádřit
zklamal jsem se
život je hrůzyplný monolit černé barvy a nedá se s tím už hnout
možná by to šlo
jenže já už nechci
nechci už mít sílu
nechci mít naději
nechci vědět že se něco zlepší
nechci se už bát
nechci nic cítit
chci zemřít
chci to
tak moc
hned teď
našeptávají mi do ucha
že můžu
že už to můžu ukončit
můžu to udělat




14. Ne


díval jsem se prázdně do svých mrtvých očí v zrcadle
a nepoznával se
mluvil jsem se sebou ale nevěděl jsem že mluvím se sebou
soustředil jsem se na nebe nad hlavou tušil jsem že brzy spadne
a když jsem se zastřelil byla to úleva
oprostění od všeho co bolelo
od všeho co těšilo
od všeho co svazovalo

teď už jsem sám sebou i když už to nejsem já
je důležité mít kam utéct když potřebuju utéct
je důležité mít v sobě mír protože válka
je strašná
vím že jsem to všechno posral a že už to nevrátím
chybí mi všechno a všichni které jsem ztratil
ale na to už se teď nedívám




a po mnoha letech hledání
je můj šílený závod u konce
soupeřil jsem jenom sám se sebou
a dělal ze sebe pitomce
žil jsem v plechovce od kukuřice a předstíral že cestuju po světě
jsem jenom opotřebovaný bolavý a nesourodý kus člověka

chtěl bych být obyčejný a normální
všechno si uvědomuju ke všemu se přiznávám

to jsem byl já kdo ubližoval
byl jsem to já kdo odcházel



sedl jsem si pod strom v zahradě
a pozoroval hvězdy jak jedna po druhé zhasínají
dokud jsem nezůstal sedět
sám a opuštěný
v naprosté temnotě