Ne já už nechci

takže se to nakonec stalo a bylo to dnes. hned ráno. mohlo to být normální nudný den. měl jsem plány. jo, nakonec se to všechno seběhlo přesně v tom pořadí, v jakém jsem si to plánoval. dokonce jsem ty věci i dělal. ale měly takový zvláštní nádech. děda jezdil na vozíčku a v televizi sledoval čaka norise a riskuj s ivanem vyskočilem. a babička dělala chlebíčky a nosila nám pití. byla to oslava narozenin. narozenin našeho dědy. toho jediného, kterého jsem měl. druhého dědu jsem nikdy nepoznal. a babička se styděla, když jsme jí natáčeli na videokameru. Děda se nestyděl. Hrál na harmoniku. Bratranec převrhl necky s vodou, ve kterých se chladily piva. Bylo léto, tak to nevadilo. Nám, klukům, to vůbec nevadilo.




byla to přetvářka


lež kterou jsem stvořil
abych věřil abych měl proč vstávat


a abych mohl s klidem spát


to co bylo se nemělo nikdy stát
a možná se jenom pletu a slova dál plují po moři
nesnesl jsem se spadl jsem
na hubu
utrhl si z jablka poznání
už vím že když se budu chtít vrátit
nebudu mít kam




teď už ty hodinky nenosí na ruce nikdo. tak, jako jsme si v sobě pozvolna uklidili věci po dědovi, budeme teď uklízet po babičce. všude slyšíš, že byla stará, nemocná a že je jí líp. lidé tomu chtějí věřit. já sám sebe v těžkých časech kolikrát přesvědčil o věcech, kterým bych za jiných okolností nikdy neuvěřil. ale necítim se být silnější. jen je mi při pomyšlení na tu minulost špatně.



nechci se už vracet toužím být volný
nerozumím světu kterým jsem se obklopil
děsí mě jeho vysoké zdi a nekonečné strašidelné dálky


na začátku to všechno stálo strašně moc za to. jedli jsme pečená kuřata a pili sodovky, hráli si na želvy ninja a vůbec jsme nevěděli, že jednou budeme čůráci, buzeranti, podvodníci, vrazi a zloději květin. nevěděl jsem, že jednou budu příčinou tak velké bolesti. že ublížím lidem, které mám rád. které jsem měl rád. nevěděl jsem, že vlastně nejsem člověk.


prší
ale tentokrát to vůbec nevadí
kapky stékají po oknech a já věřím že je to naposledy
co se dívám oknem do dálky
tam někde uvnitř mého těla už nerostu
zastavil jsem se a jen čekám
až dojdu a přestanu existovat



víte co, nebudu to rozebírat. stalo se, co se stalo, už žádné kolečkové křeslo, žádné sobotní návštěvy a strach a starosti. všechno to rázem vyletělo komínem do nebe. tak nějak se uzavřela jedna hodně dlouhá kapitola. život jde dál, slyšíš od lidí. sami pak hledají spásu v druchých, když je něco podobného potká. ale je to tak. každé další jaro bude vzpomínkou na to, co mohlo být a vlastně se pak nikdy nestalo. nebyl čas. nebyly peníze. a hlavně - nebyl jsem to já. vyhráli jsme válku. je po všem. zase bude mír. budeme budovat, žít spolu v porozumění a nikdo už nikdy nikomu neublíží. nebude nikdo, kdo by chtěl zažít ty hrůzy, kterýma jsme si prošli. tam v horách jsme tomu věřili. dnes jsou to jen kopce. dohořely svíčky života. tma. jaké to asi je, přestat být. přestat existovat. včera si ještě telefonovali a dnes tam měli být. chtěli se všichni vidět. ale nestihli to. život jde dál, říkají všichni. tak tedy život jde dál, říkám já a jdu dál a opouštím ty staré prostory..mému srdci nejmilejší.


vlastně se potom už nic nestalo
nebylo to takové jaké jsem si to maloval
nebylo o co stát
přikryl jsem se dekou a pokusil se usnout
chtěl jsem už jenom spát




už nikdy rok devadesátdevět
žádné jaro
nebude to stejné
nebude se to už nikdy opakovat
proto stojím na břehu řeky která mi nepatří a nemůžu do ní už vstoupit