hEv RCatacomba

+9
hEv RCatacomba


chtěl jsem být lepší ale byl jsem vedlejší
toužil jsem být mrtvý ale ona byla rychlejší
nejsmutnější by bylo
kdyby poslední
co jsem před smrtí napsal
bylo tohle


I.

ale kdo je teď zastaví?


když jsem byl ještě malý měli jsme malou zahradu
s boudou na nářadí
byla v ní i houpačka, když bylo hezky
dávali ji rodiče ven před tu boudu
a my jsme se pak s bráchou a babičkou houpali
a většinou poslouchali jak babička vypráví o válce
co všechno prožila
a jak se teď už máme dobře protože je mír
byl jsem malý a věřil jsem tomu
že je teď na světě už bezpečně protože babičky
už své hrůzy prožily a máme mír
a protože ten mír už bude napořád

ve škole nám učitelky říkaly, že žijeme v jiné
lepší době
že už budeme mít všechno
a že si toho máme vážit
já jsem si toho sakra vážil
chtěl jsem mít letadlo s kterým bych létal nad mou rodnou vesnicí
mával bych dolů rodičům a bráchovi
a sem tam bych je vzal s sebou nahoru
to jsem si tehdy moc přál a věřil jsem
že ta nová doba mi to umožní
že když je na světě bezpečí a mír a nejsou už žádné války
tak že se budeme mít všichni dobře

jednou mě mamka s taťkou vytáhli dřív ze školky
protože už byli oba doma
ale já jsem to tehdy nechápal a myslel jsem si
že je to něco jako pocta
že jsem si to vysloužil dobrým chováním
hrál jsem si s legem a postavil jsem letadlo
mělo zatahovací podvozek
odklápěcí kokpit
křidélka
všechno co má letadlo mít
a slyšel jsem mé rodiče jak si říkají
že ten náš kluk má fakt talent
že z něj něco bude
byl jsem na sebe tak hrdý
byl jsem moc šťastný
že ze mně něco bude
protože to říkali rodiče a ti mají vždycky pravdu

pamatuju si jak jsme s bratrancem poprvé ochutnali kávu
bylo to na oslavě narozenin našeho dědy
káva voněla moc dobře
když byli všichni pryč a na stolech zůstaly jen ty zbytky kávy v šálcích
vzali jsme si každý jeden a odvážně se napili lógru

nedávno jsem šel na hřbitov tam kde leží děda s babičkou
tehdy tam ale děda ještě ležel sám
hustě pršelo a byl jsem promočený na kost
jenže v takovém počasí nikoho nepotkám
a takové počasí miluju
miluju ho právě proto že nikoho nepotkávám nebo
ho miluju proto že prší a nikoho nepotkávám a myslím si že právě proto takové počasí miluju?
mluvil jsem s dědou a to se mi vždycky vybaví
ty časy
když byl ještě na světě
udržoval klan pohromadě
když děda umřel tak se všechno rozpadlo
rodiny se rozhádaly a už to nebylo ono
"dědo, když jsi umřel, tak se všechno rozpadlo"

je to takový pocit jako když jedete s nejlepší holkou autem proti zdi a víte že narazíte
jenže ta zeď se skoro nepřibližuje
jen tam pořád je













II.

sedíme na verandě a bavíme se o tom jak se kdo měl v práci
a co zrovna dělal a co se dělat chystá
a já jsem byl nepřítomný
jako bych byl mezi něma navíc
a oni to neviděli a mysleli si
že na mě jde chřipka nebo tak něco
chtěl jsem už být zase doma ale nechtěl jsem jim ublížit
nepochopili by to
nejsou jako já
nemají ty vnitřní démony kteří by je hnali k propasti tak často
přál jsem si být doma jen sám se sebou
a vypořádat se se vším
jen jsem nevěděl jak


když se podívám z okna je tam tma
nevidím hvězdy
ani měsíc
ani slunce
vidím jen tmu
tmu tisíců očí které mě přehlížejí
a hledám mezi nimi ty jedny oči
které mě nikdy nespatřily
které nejsou pro mne


kdysi dávno jsem věřil že svět je placka
dávalo mi to smysl
když jsem šel do školy šel jsem rovně
nešel jsem po kouli
země nebyla kulatá
bylo mi líto afičanů kteří žili na konci světa
představoval jsem si jak si hrajou a najednou udělá malý afričan krok navíc
a přepadne do vesmíru
děsilo mě to a fascinovalo zároveň

vlastně jsem nechtěl být zlý
jen jsem si nemohl pomoct
týral jsem se
protože mě mučila představa že jsem ten špatný
že nejsem hrdina
vždycky jsem zbaběle utekl
schoval se a potom si věci přikrášlil tak
abych vypadal skvěle
ale byl jsem zbabělec
teď jsem troska








III.


moje druhé já má panenku voodoo s mou podobou
a krmí ho představami které nedávají smysl
vzpomínkami které se nestaly
a sny které se mi nikdy nezdají

chtěli jsme jít na dobrodružnou výpravu
připadalo mi že se chystáme jít na konec světa
za hranice našeho známého bezpečného světa
já vzal baterku a kompas, kamarád nůž a hodinky
kamarádka jídlo a pití
plánovali jsme to celý den ve škole
navečer jsme vyšli za barák
a dostali se na pole
kde jsme nikdy předtím nebyli
cítil jsem napětí
strach
adrenalin
všichni jsme chtěli jít společně
ale každý si přál
aby ten druhý jít nechtěl
cesta do daleka trvala jen pár minut
co je to dobrodružství proti bezpečí domova
kde tě čekají rodiče
brácha
babička
a teplá večeře
nakonec..bylo nám jen sedm nebo osm let

už jsem nikdy nechtěl čarovat









IV.


cítil jsem že to musím udělat
jel jsem do zlatého města abych ti pomohl
abych tě viděl a aby to bylo jiné
lepší
nevěděl jsem
že mi to změní život
tak moc

nikdo už nenosí červený pletený svetr

bratranec mi jednou ukázal skutečnou zbraň

brácha kdysi skoro umřel

babička spadla a rozbila si hlavu

děda přestal dýchat

taťka už nikdy nebude normálně chodit

mamka přestala věřit

Ben je dávno po smrti

Gengstři už mi nekradou rohlíky

Strejda už nenosí knírek

Není to ono

Neumím si zvyknout

Ale líbí se mi tu

Chci tady zůstat

a měnit se s okolím navzdory osudu

k nepoznání









V.

Tak takhle končí ty příběhy o neohrožených rytířích v lesklé zbroji
když zrezavěli předstíráme ty stejné pohyby
jako bychom byli stále tam
ale už jsme tady
ztrácíme půdu pod nohama a děláme že se nás to netýká
někdo toho řekl příliš
někdo neřekl vůbec nic
to jsem já ten stín pod schodištěm do nebe
vypadl jsem z pořadí
chtěl bych se utopit ale uvízl jsem na poušti
myslel jsem že to bude vtipné
myslel jsem že to zvládnu a zase se budeme mít dobře
ale jen jsem si šeptal do prázdných světů
které jsem ze zoufalství vytvořil
pod sluncem nebývá tma
už nikdy nikoho nechci ztratit
řekl jsem to a pochopil že oni ztratili mě
přestal jsem pro ně existovat a marně mě hledají
hledají mě a ptají se na mně
už to nejsem já
a nevím proč jsem jim to o sobě neřekl
tak takhle to končí
ty příběhy o hrdinství
padlých hrdinů plná minulost kde se krčí jeden vedle druhého
slyšel jsem zpívat ptáky
znovu na jaře
bez bolesti to nepůjde
křik je vlastně zoufalé volání o pomoc
sklopil jsem hledí
odešel
nebo se ztratil
jedno už
nevnímám
nejsem tu
neexistuji


jezero pod mýma nohama byl jen dlouhý bezbolestný sen