Poslední okamžiky před smrti - 92 n. l.

Polonahý jsem seděl na dlouhé, dřevěné lavici a v přítmí sledoval ostatní kolem sebe. Byli zde lidé světlé pleti, arabové, někteří zcela tmavé pleti a naproti seděl člověk menšího vzrůstu, ale nebylo to dítě. Vypadal jako běloch, ale měl jiný obličej a zvláštní oči. Všichni byli naplnění strachem, hlavy měly skloněné a některým se třásly nohy a ruce. Pár z nich se tvářilo sebejistě, hlavu měli vztyčenou a záda rovné. Bylo jich málo, ale dobře jsem věděl, že i oni mají strach, protože jakmile se ozval z dáli nějaký hluk, rychle stočili hlavu tímto směrem a napjatě čekali, či se neotevřou mohutné dveře před nimiž stáli dva muži ve zbroji s helmou a krátkým mečem po pravé straně u pasu a hleděli upřeně dopředu před sebe, jako bychom tam nebyli.

Pohlédl jsem vzhůru a mezi hrubými trámy spatřil malou skulinu z které vycházel tenký pramínek světla. Ani nevím zdali to bylo slunce, nebo odlesk světla z pochodní z patra nad námi, ale na malou chvíli jsem se uklidnil, vzpomněl si na svůj rodný domov, kde jsme obdělávali pole a spokojeně žili. Dokud některé z nás neunesli a jiné nepobili. Proč? To nevím. Neřeknu vám to. Byl jsem jen obyčejný sedlák. Koukal jsem vzhůru a náhle se polekal odporného zvuku vycházejícího od muže sedícího vedle mě. Zvuk doprovázel ještě odpornější zápach, než který jsem cítil doteď. Na bosou nohu mi dopadla hustá tekutina. Uhnul jsem prudce nohou a několikrát s ní rychle zatřásl, abych z ní shodil zvratky.

Cvakl zámek ve dveřích. Do místnosti vstoupil muž v lesklé zbroji, neměl helmu jako ti dva, co nás, deset zajatců, hlídalo v té temné místnosti, ale na zádech se mu rozprostíral dlouhý červený plášť a dle zbroje jsme věděli, že je to člověk vysoké hodnosti. Prohodil několik slov v cizím jazyce. Někteří z nás mu asi rozuměli, protože se postavili a rychlou chůzi ho následovali, jakmile se otočil a odcházel. My ostatní se přidali k ním. Vešli jsme do dlouhé chodby osvětlené pochodněmi připevněnými na zdech a následovali muže s dlouhým, červeným pláštěm. Dva muži, co nás hlídali, zabouchli za posledním z nás dveře a šli vzadu. Vepředu na konci chodby stáli další dva muži ve zbroji a začali otvírat další mohutné dveře do místnosti s širokým stolem. Vešli jsme dovnitř. Následoval další příkaz v cizím jazyce od muže s červeným pláštěm, který vzápětí místnost opustil vysokými dveřmi vepředu. Zde nás hlídalo deset mužů ve zbroji. Čtyři na každé straně u zdi a dva u dveří,kterými jsme vstoupili. Asi abychom se nepokusili o útěk za pomoci zbraní, které leželi na širokém stole. Opět ti, co rozuměli slovům muže s červeným pláštěm započali úkon jako první. Vrhli se ke stolu a vybrali si ty nejlepší zbraně. My ostatní jsme je následovali. Já příliš nespěchal. Věděl jsem, že dnešním dnem život stejně skončí. Železné zbraně v podobě krátkých mečů a seker byly rozebrány mezi zajatci během krátkého okamžiku. Na stole zůstalo několik nepodařených kousků, které nejspíš pocházeli z dílny začínajících kovářů. Uchopil jsem meč s nepravidelnou a místy dosti tupou čepeli a stál s ostatníma u stolu.

Po chvíli se otevřeli vysoké dveře a do místnosti opět vstoupil muž s červeným pláštěm. Ozval se hlasitý příkaz a my následovali ty, co příkazu rozuměli a poklusem vybíhali z místnosti. Byl jsem poslední a otočil jsem se ještě naposled ke stolu. V ten moment můj pohled sjel pod stůl a já tam spatřil malý kulatý štít. Na stole žádné štíty předtím nebyli, takže musel pocházet z výbavy zajatců před námi. Rychle jsem se sehnul a sebral štít. Na krátký moment jsem se však podíval na dva muže ve zbroji, kteří stáli ještě u dveří, kterými jsme vstoupili do místnosti. Jeden z nich na mě pohlédl a s úsměvem mi rukou pokynul na znamení, že si jej můžu vzít. Dobře věděl, že mi nebude nic platný. Měl pravdu. Vždyť jsem ani nevěděl, jak tyto věci držet.

Běželi jsme chodbou. Ostré kamínky nás bodali do chodidel. Vepředu bylo světlo a po stranách chodby stáli muži ve zbroji. Muž s červeným pláštěm se zastavil před vysokou železnou mříži a postavil se doprava zády ke stěně. Čekali jsme několik dalších chvil a strachy se všichni třásli. Teď už se třásli i ti, co v první místnosti sebejistě hleděli před sebe. Náhle se ozvalo hlasité troubení a křik. Mříž se pomalu zvedala. Jakmile se zvedla, zakřičel muž s červeným pláštěm nějaký příkaz a my vyběhli ven. V první chvíli jsem neviděl vůbec nic. Naráželi jsme jeden do druhého. Byli jsme oslepení ostrým sluncem, od kterého si naše oči během několika dlouhých dnů v temných celách odvykly. Pod nohama jsem cítil písek a jakmile si oči začali zvykat na denní světlo, prostor se v mých očích otvíral do obrovských rozměrů. Oválné bojiště, pokryté pískem doprovázelo po stranách několik vstupů s mřížemi. Nad vstupy i kolem nich se zvedala několik metrů vysoká zeď až do výše, kde začínali tribuny o několika patrech táhnoucí se šikmě dál nahoru. Tribuny byli přeplněné lidmi, kteří hlasitě jásali a křičeli. V jednom místě byly tribuny přerušeny mohutnými sloupy, které oddělovaly chudý lid od bohatých a vysoce postavených politiků a generálu, kteří byli obsluhování otroky, kteří jim dolévali víno a nosili pokrmy.
Stáli jsme uprostřed bojiště a s otevřenými ústy se rozhlíželi. Na malou chvíli se strach opět stáhl do pozadí. Uvědomil jsem si, že jsem v přítomném okamžiku a obavy se vytratili.

Následovala řeč muže s dlouhými vlasy, jenž byl oděný v bílých šatech se zlatými pruhy po stranách a stál v nejvýše položené tribuně mezi římskou smetánkou. Po proslovu nastal hlasitý jásot.

Ozvalo se troubení a na několika místech se zvedly železné mříže. Do bojiště vběhlo deset bojovníku v lehké, ale kvalitní zbroji. Všichni měli helmy různých tvarů, v rukou meče, sekery, či kopí a na končetinách kožené chrániče s železnými pláty.

Bojovníci nás obestoupili a my se mačkali zády k sobě. Na několika stranách proběhl výpad a začal boj. Pohyby mužů, kteří nás přišli pobít byli doprovázený lehkosti a přesnosti. Byli to zkušení bojovníci, kteří si s námi hráli.

Byl jsem maximálně soustředěný. Meč i štít jsem držel ve výši pasu a hleděl na jednoho z bojovníku s dvěma krátkými, tenkými meči a helmou s rohy, jak se ke mně přibližuje. Jakmile byl kousek předemnou, tak se rozběhl, aby provedl útok. Pozvedl jsem bleskurychle štít, sehnul se, naklonil se do pravé strany a prudce se vší silou vystrčil meč dopředu. V levé ruce jsem pocítil brnění od nárazu do mého malého štítu a v pravé ruce jsem pocítil tlak z toho, jak meč do něčeho pomalu vjel. Rychle jsem uskočil dozadu a otevřel oči. Ano, celou dobu jsem měl zavřené oči. Muž upustil své krátké meče. Dřepěl na kolenou a držel se za ránu ve svém levém boku. Pohlédl jsem do stran, kde probíhal boj. Pět z nás už leželo na zemi a byli mrtví. Měli sečné rány na končetinách a hluboké rány v trupu, krku či na hlavě. Písek uprostřed bojiště byl nasákly neustále vytékající krví. Z bojovníku, kteří nás přišli pobít padl pouze jeden. Ten, který se mě snažil zabít a umřel, protože jsem provedl výpad, o kterém jsem ani nevěděl, jak jsem jej udělal. Tato věc upoutala pozornost dvou bojovníků, kteří pohlédli napřed na svého padlého spolubojovníka a poté na mě. Pomalu se ke mně přibližovali. Jeden měl sekeru a jednoduchou hladkou helmu. Druhý v ruce třímal římský meč a dlouhý štít. Na hlavě měl vysokou helmu s orlí hlavou.

Chystal jsem se jakkoliv máchat mečem, jen abych bojoval za svůj život. Pozoroval jsem oba muže, jak se přibližovali. Náhle mi projela pravým lýtkem ostrá bolest. Klesl jsem k zemi na kolena. Ve spodní části nohy se mi objevila dlouhá sečná rána z niž vytékala krev. Následovala tvrdá rána do hlavy. Vše jsem upustil a upadl na zem. Nemohl jsem se hýbat, ale přesto jsem ještě v posledním vypětí sil stočil hlavu k nebi. K nekonečnému prostoru, ve kterém se nacházel, tak jak jsem doufal, klid a spravedlnost. Malé mraky pluly pomalu po obloze, jako by byl další běžný den a ptáci poletovali, aniž by je zajímalo, co se dole na písku děje. Nademnou se zaleskla sekera a dopadla mi na krk. Zavřel jsem oči a chtěl vyjeknout, ale už jsem necítil nic.