Záhadný cestující

Za svůj dosavadní život jsem zažil mnoho takzvaných náhod a nečekaných setkání.

Když nad tím zpětně uvažuji, mám dojem, že to nebyly náhody. Myslím, že každé setkání v životě má svůj důvod. O jednom takovém bych vám rád vyprávěl.

Tahle příhoda se mi stala ve vlaku na cestě z Českých Budějovic do Prahy.

Procházím vagonem a koukám, kde bych se usadil. Ačkoliv byl vlak téměř plný, naskytlo se mi prázdné kupé.

Většinou si rád sedám k někomu, abych mohl navázat hovor a cesta mi tak lépe uběhla. Tentokrát jsem ale zvolil pohodlí a usadil jsem se v prázdném kupé.

Sotva jsme se rozjeli, v mém kupé se objevil nevábně vyhlížející člověk s rukama od krve a velkou taškou přes rameno. Muž se posadil a upřeně mě pozoroval.

Říkal jsem si, co to má asi znamenat. Aniž bych věděl proč, měl jsem silné nutkání toho muže oslovit. Všechno se to ve mně pralo. Obavy a zároveň velká zvědavost. Chtěl jsem vědět, co se tomu muži přihodilo. V jeho očích se zračila jakási prosba. Jako by říkaly: „Prosím, mluv se mnou!“

„Už ani nevím, kdo začal, ale najednou jsme s tím mužem byli uprostřed spontánního hovoru. Pomalu se začínal odhalovat jeho příběh.“

Ten člověk nebyl pobuda ani nebezpečný zločinec. Byl zoufalým mužem, který právě odešel od své přítelkyně. Svěřil se mi, že dlouho zneužívala jeho dobroty a dobré vůle. Jeho ruce byly podrásané od škrábanců, které mu na cestu uštědřila. Veškerou svou životní sílu ten muž soustředil na to, aby od té ženy odešel a neublížil jí při tom.

Cesta uběhla nezvykle rychle a náš vlak se blížil k Praze. Můj spolucestující mi se slzami v očích děkoval, že jsem ho vyslechl. Přesně to totiž ve své zoufalé chvíli potřeboval – mluvit s někým.

Odvětil jsem, že mi není třeba děkovat a v tom zaregistruji, jak se dívá kamsi za mně a nepřítomně se slzami v očích povídá: "Já děkuji tomu za Vámi."

Překvapilo mne to natolik až mne příjemně zamrazilo.

Zeptal se mě ještě, jestli spěchám, že by si se mnou rád dal šálek čaje a mně nezbývalo než souhlasit.

„Za tu krátkou chvíli, co jsme spolu strávili, jsem měl pocit, jako bychom se znali odjakživa.“

Během posezení u čaje mi vyprávěl celý svůj příběh. O tom, že neměl kam jít a odmítal pomoc svých bližních. Svěřil se mi, že ještě ve chvíli, kdy vcházel do našeho kupé, byl rozhodnutý spáchat sebevraždu. Byla to zoufalá kráčející hromádka neštěstí. V kavárně u čaje už se mnou seděl úplně jiný člověk. Radostný a vděčný, že může dál žít.

Toho muže jsem víckrát neviděl. Rozloučili jsme se se slovy: „Všechno bude zase dobrý,“ a šli jsme každý svou cestou. Často přemýšlím, co nás vlastně svedlo dohromady. Možná, že kdyby ten muž tenkrát nevstoupil do mého kupé, kdybych necítil nutkavou potřebu s ním promluvit a kdybych k tomu nenašel odvahu, dopadlo by vše jinak. Tak málo, a přitom tak hodně stačilo k tomu, aby se jeho rozhodnutí skončit se životem změnilo.

Rád na tu zkušenost vzpomínám a doufám, že se mu daří dobře.