konec sezony

Konec sezóny.

Byl to jeden z těch dní, kdy vítr přižene těžké šedé mraky, které se tady zastaví a protrhnou. Z nebe padají studené kapky a většina návštěvníků zdejšího výletního komplexu to vzdá už první den a odcestuje. Večerní pořady označené za zábavné, by unudily i anglikánského kněze a tak nakonec zůstane jen hrstka optimistů, kteří věří místní hlasatelce, že: zítra se postupně oblačnost protrhá, přestane pršet a vysvitne slunce, ačkoliv venku to vypadá tak, že právě probíhá další potopa světa.
Seděl jsem v baru u svého oblíbeného stolku v koutku a cpal se sendvičem, když se otevřely dveře a vběhl mladý muž. Když shodil pláštěnku, viděl jsem, že pod ní má uniformu hotelového sluhy. Zeptal se: „ Je tady pan Winter?“
„To jsem já.“
„Můžete mi prosím pomoct? Pan Nolen mi o vás vyprávěl.“
Nevěděl jsem té chvíli, o kom to mluví, ale ukázal mu, aby se posadil.
Pověsil pláštěnku na věšák, přisedl a začal: Já dělám sluhu v hotelu Jupiter…
( v té chvíli jsem si vzpomněl, že Nolen je recepční, ze kterého občas zaskakuji, když potřebuje volno)…. a včera se mi stala divná věc. Hosté si na pokoj číslo dvacet tři objednali nějaké pití. No a když jsem jim ho tam nesl, uslyšel jsem naproti z dvacítky manželskou hádku. Za těch pár let, co tam sloužím, už jsem si na to zvykl, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Pokud jsou lidé rozčilení, je jim jedno, jestli je slyší někdo jiný, spíš často naopak. Ale tady to bylo takové zlobné tlumené vrčení. Pak prudký ženský výdech a následovalo slabounké „puf“. Byl jsem si jist, že jde o výstřel. Úplně jsem se rozklepal a měl jsem co dělat, abych láhev a sklenky doručil v pořádku. Pak jsem hned běžel dolů za panem Nolenem a řekl, co jsem slyšel. Šel nahoru a po chvíli se vrátil a řekl mi, že je vše v pořádku.
Pak mi pan Nolen řekl, že jsem se nejspíš přeslechl a, že na to mám zapomenout. Ale já jsem si jist, tím co jsem slyšel a tak jsem přišel za vámi.
Zároveň s tím jak skončil, zalovil v kapse a vytáhl zmuchlanou bankovku: „ Marlowe v detektivkách vždycky bere prachy předem.“
„ Jenže já nejsem Marlowe. Schovej si to. Půjdu se tam podívat, protože mě tvoje vyprávění zaujalo.“
Lhal jsem, samozřejmě. Byl jsem v té chvíli přesvědčen o tom, že o nic nejde, ale že mi neublíží, když se tam porozhlídnu. Stejně jsem v tomhle počasí nic jiného na práci neměl.
Auto jsem měl za rohem pod plachtou, ale bylo to v tomhle počasí, jakoby tam nebyla.
Jupiter byl, na rozdíl od mohutných oblud stojících na pobřeží, starý hotel strčený trochu stranou. Byl to, jak se uvádí v turistických prospektech, „ rodinný penzion“, což má vyvolat dojem útulnosti. V tomhle případě kupodivu prospekt ani moc nelhal.
Mládence jsem cestou trochu zpovídal. Řekl mi, že se jmenuje Jim Scott a v hotelu pracuje už dva roky. Nešli jsme do recepce, ale zadem. Za vchodem pro personál bylo úzké schodiště dolů do suterénu. Byla tu kotelna a spousta dalších kumbálků na všelijaké harampádí. Z některých si zaměstnanci udělali pokojíky.
Nolen seděl v úzké dlouhé nudli u stolu a před sebou měl rozestavěný model plachetnice. Byl to vysokej hubenej dlouhán, u kterého jste měli pocit, že má klouby na špatných místech. Netvářil se zrovna nadšeně, ale pak kývl, že tedy jo.
Šli jsme nahoru, zastavili před pokojem číslo dvacet a Nolen ho odemkl univerzálním klíčem. Ti dva se tam pak zastavili uprostřed pokoje a zírali na mě, jakby čekali, že předvedu nějaký zázrak. Ve vzduchu byl ještě cítit trochu těžký parfém, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu odehrála nějaká tragedie. Žádná mrtvola nebo kaluž krve.
Zběžně jsem nahlédl do miniaturní kuchyňky a do jen o něco málo větší koupelny. Vrátil jsem se do pokoje a nakoukl do skříní. Nic.
„ Ten muž a jeho manželka ještě v noci zaplatili a v pořádku odcestovali.“
Opravdu to vypadalo tak, že je vše v pořádku. Přesto jsem zkusil poslední možnost. Lehl jsem si, vytáhl malou baterku a nakoukl do úzké škvíry pod postel. V prachu se tam válel nějaký malý předmět. Už jsem tušil, co to bude.
„Podejte mi něco dlouhého, smeták nebo tak něco.“
Joe mi podal tyč na otvírání horních okének a já si ten předmět přitáhl k sobě. Byla to, jak jsem tušil, nábojnice.
Když jsem jí těm dvěma ukázal, dívali se na mě jak na kouzelníka, který právě vytáhl z klobouku králíka. Dostal jsem nápad. Vrátil jsem se do koupelny a spláchl záchod. Z odpadu voda vyplavila chuchvalec krvavé vaty.
Nábojnice byla ze střely malé ráže. Tyhle dámské pistolky byly v módě tak před třiceti léty. Dnes už téměř vymizely a dámy používají jiné prostředky.
„Asi bych měl skočit dolů a zavolat polici, že?“ řekl Jim, hned se otočil a spěchal k telefonu.
……………………………………………………………………………………
Seržant Hajn se na tu nábojnici díval jako na největšího nepřítele.
„Tak kuli tomhle jste mě sem táhli? Podle všeho šlo opravdu jen o manželskou hádku. Dá se předpokládat, že tu pistolku měla v ruce ona. Když tady s vámi
( otočil se na Nolena) pak ten muž mluvil a pak v pohodě odcestovali, znamená to, že ho kulka s největší pravděpodobností jen škrábla.“
„Přesto by ale bylo dobré zavolat do místní nemocnice a obvolat okolní doktory ne?“ navrhl jsem.
„Na to teď nemáme čas ani dost lidí. Z Mořského muzea bylo ukradeno Kyklopovo oko a všichni muži jsou v terénu. Je to k vzteku, už mnohokrát jsme ředitelství upozorňovali na to, že bezpečnostní opatření v muzeu jsou naprosto nedostatečná a teď musí všichni v tomhle psím počasí být v akci, tak se mě nepokoušejte naštvat ještě víc s takovou prkotinou……“ a vypochodoval pryč.
Černé perly jsou vzácnosti, ale Kyklopovo oko byla opravdová rarita. Velká černá perla, ve které byly šedo-bílé šmouhy a Hajn měl pravdu, že byla střežena naprosto lajdácky. Ve vitríně pod obyčejným sklem jí hlídal jen stařičký hlídač, který tam většinu času proklimbal. Ukrást oko bylo asi velmi snadné, navíc, v tomhle počasí nejspíš bylo v muzeu úplně prázdno.
„Pane Winter, byl bych rád, kdybyste se pokusil zjistit, co se tu stalo,“ řekl Joe.
Měl pravdu, honit ty zloděje je práce policie a tak jsem to pustil z hlavy a vrátil jsem se v myšlenkách ke střelbě v tomhle pokoji. Společně jsme sešli dolů a já vzal do ruky telefonní seznam, abych zavolal do nemocnice a obvolal doktory, když jsem si vzpomněl na jednoho z nich a dostal jsem nápad.
Doktor Morris přesně vzato už doktor nebyl, protože vypsal až moc receptů na Valium a Kodein a spolek lékařů mu zakázal činnost. Jenže on pak začal chodit po ulicích, léčil chlapy, co se porvali po hospodách nebo při válkách gangů. Spolku se to nelíbilo a tak ho chtěli žalovat za provozování nepovolené lékařské praxe. Jenže gangy se dohodli na příměří, budovu, kde ta komise zasedala, oblehlo tehdy asi padesát jejich členů a šéfové zašli dovnitř vysvětlit komisi, co se jim stane, když Morrise nenechají na pokoji. Předseda byl blb, který to nepochopil a tak ho přesvědčili, že to myslí vážně. Komise vedená novým předsedou potom velmi rychle a jednohlasně odhlasovala, že Morris je nevinný. To příměří v podstatě vydrželo dodnes a tak Morrise milovalo celé město.
Bydlel v malém domku u silnice na sever. Když jsem tam dojel a vystoupil, viděl jsem, že v hale sedí pár chlapů a hraje karty. Sotva jsem vešel, obrovitý černoch po mě hrábl rukou, která by mohla sloužit jako rypadlo bagru a prošacoval mě.
Pak jsem ještě dostal dobrou radu: „ Koukej se chovat slušně, jestli se odsud nechceš dostat po kouskách.“
Zaklepal jsem na dveře, na kterých visel nápis:
ordinace
Morris byl postarší skoro holohlavý střízlík. Stál před křeslem, na kterém seděl vyzáblý chlápek, kterého přidržovala žena potetovaná tak, že vypadala jako leporelo. Morris se právě snažil najít žílu, aby mu píchl injekci.
„Co se děje? Co tu chcete. Nevidíte, že mám práci?“ ptal se, aniž se otočil.
„Hledám jen kulku k týhle nábojnici,“ řekl jsem a vytáhl ji z kapsy. Ani se na ni nepodíval, „ Měla by vězet v asi třicetiletým chlápkovi. Nakrátko ostříhanej- udělanej.
„ O tom já nic nevím.“
„Všichni poldové jsou v týhle chvíli v akci, protože někdo šlohnul z muzea Kyklopovo oko a chystají se povolat posily. To není moc dobrá zpráva co? Myslím, že by ten člověk k tomu měl co říct.“
Samozřejmě jsem blufoval.
„Jděte pryč, nemám se s vámi o čem bavit.“
Vyšel jsem ven a obrovitý černoch mě lapil jak motýla: „ Hele kluci, co to tady máme! Soukromý vočko! Bene dojdi se zeptat, jestli pán nezlobil!“
Jeden z chlápků práskl s kartami a odkráčel dovnitř. Vrátil se vzápětí a jen kývl.
Sevření povolilo: „ Hele ty čmuchale, radši se ztrať, než si to rozmyslím a už se tu neobjevuj.“
……………………………………………………………………………..
Vrátil jsem se do baru a čekal, jestli můj nápad bude mít úspěch a opravdu- špatné zprávy se šíří nejrychleji. Netrvalo to dlouho, ani jsem si nestačil dopít kafe, a už se otevřely dveře a vešel motorkář v černých kožených hadrech a se zeleným čírem:
„ Kerej z vás je Winter?“
Přešel jsem fakt, že krom barmana jsem tu byl sám: „Jo, to jsem já.“
„Máte se prej projet po Arbosově cestě.“
Otočil se a byl pryč.
…………………………………………………………………………………..
Arbosova cesta se říká úzké silničce vedoucí nahoru do hor. Kdysi v dávných dobách tam vznikla zlatokopecká osada, když v malém potůčku někdo objevil trochu zlata. Dnes už bylo dávno vytěženo a sruby nikdo trvale neobýval.
Nejprve jsem se na cestu chtěl vyspat, ale zvědavost mi nedala a tak jsem sedl do auta a vyjel. Déšť ustal a změnil se na drobné mrholení, ale náladu mi to nijak nezlepšilo.
Do osady jsem dojel téměř za soumraku. Vypnul jsem motor a auto zatlačil do postraní slepé uličky, jen tak pro jistotu. Hledání nebylo nijak těžké, před jedním ze srubů stál starý omšelý ford. Velmi opatrně jsem přešel k zaprášenému oknu a nahlédl dovnitř.
Na napůl rozbité posteli ležel muž, který odpovídal popisu. Vedle něj seděla žena s uhlově tmavými vlasy a snědou pleti. Hned na první pohled jsem jí odhadl na kreolku. Rozhodně jsem netoužil nechat se provrtat a tak jsem malinkato poodstoupil a zavolal: „ Hej vy dva tam! Jsem Charles Winter, soukromý detektiv. Nemám zbraň a nechci žádné problémy, jen si popovídat, můžu vám myslím pomoct.“
Nic. Ani se nehnuli.
Přešel jsem ke dveřím a pomalu je otevíral. Vevnitř bylo naprosté ticho. Srdce mi bušilo, jakoby chtělo vyskočit z těla.
Risknul jsem bleskový pohled. Stále tam seděla u postele a držela ho za ruku.
Teprve když jsem jí položil ruku na rameno, cukla sebou, jakoby se probouzela z těžkého snu.
„Je mrtvý,“ řekla tiše. Jakoby tou větou spustila neviditelná stavědla. Rozplakala se.
Sáhl jsem na něj, ale stále jsem přitom sledoval její ruce. Byl opravdu mrtvý už několik hodin.
„Chcete mi říct, co se stalo?“
Pokývala a přerývaně vyprávěla: „ My nejsme žádní lupiči. Přijeli jsme sem na dovolenou. Byla to naše první dovolená. Jenže pak začalo pršet a my místo toho abychom se slunili na pláži, jsme trčeli v hotelu. Bill dostal nešťastný nápad jít do kasina a prohrál tam spoustu peněz a ještě se zadlužil.
Nevím, kdy mu ten chlap řekl o Kyklopově oku, a že když ho pro něj ukradne, rozdělí se o zisk a Bill bude moct zaplatit dluh a ještě mu zbude.
Přišel na pokoj a byl jak opilý, vychloubal se, jak to bylo snadné. Začali jsme se hádat, chtěla jsem, aby tu perlu vrátil, ale on se jen smál. Takhle jsem ho ještě neznala. Popadl mě strašlivý vztek, vůbec nevím, co jsem dělala, vytáhla jsem tu pistoli, chtěla jsem mu jen pohrozit. Ta rána vyšla, ani nevím jak.
Zapotácel se a začal krvácet. Rázem jsme oba vystřízlivěli a snažili se to zastavit. Pak na dveře zaklepal ten muž, přišel si pro perlu. Nemyslela jsem si, že je to dobrý nápad mu jí jen tak dát, ale nebyla jsem v té chvíli schopná reakce…“
„Viděla jste ho?“ přerušil jsem její vyprávění.
„Jen vteřinu, škvírou mezi dveřmi. Takový vysoký, hubený, hrozně divný chlápek. Vypadal jako robot.“
V duchu jsem si to vše složil dohromady a mohl bych to dovyprávět, ale chtěl jsem si ten příběh poslechnout.
……….řekl, že se máme rychle spakovat a zmizet, že je nám policie v patách. Poradil nám, abychom zajeli za doktorem Morrisem a pak sem, prý se tu setkáme. Jenže doktor řekl, že ta kulka je příliš hluboko v těle a on jí nemůže vyndat, musíme do nemocnice. Alespoň mu to vyčistil a převázal.
Jenže místo do nemocnice, zamířil Bill sem nahoru do hor. Pokoušela jsem se ho přemluvit, ale myslím, že mě vůbec nevnímal. Znova začal krvácet. Tady už jsem mu musela z auta pomoct, sotva se vlekl. Zemřel jen pár minut po tom, co jsem ho tady uložila. Je konec. Nic už pro mě nemá cenu.“
Byla psychicky tak vyčerpaná, že už nebyla schopná ani plakat. V tom tichu jsem uslyšel zvuk přijíždějícího auta. Zastavilo před srubem.
„Haló Bille, polez ven, přivezl jsem ti peníze za perlu.“
Samozřejmě to byl Nolen, přesně jak jsem si domyslel.
Ten hlas jí probudil a v jediném okamžiku se změnila v divokou saň: „ Ten bastard! Jen počkej!“
Vyskočila ze židle, vytáhla z kabelky tu směšnou pistolku, rozrazila dveře a bez rozmyslu pálila jednu ránu za druhou.
Bylo to tak rychlé, že jsem nestačil ji zadržet. Ostatně si myslím, že by se mi to stejně nepovedlo.
Pak se ozval jiný výstřel, mnohem silnější. Kulka jí odhodila od dveří a ona zůstala ležet uprostřed místnosti. Zjišťovat v téhle chvíli jak na tom je, by nebyl nejlepší nápad. Pistoli jsem u sebe neměl, a tak jsem se jen přesunul na stranu, počítal do deseti a děkoval intuici, že jsem schoval auto. Pak jsem opatrně vykoukl. Nolen tam stál opřen o auto, ruka s pistolí mu visela volně podél těla a v očích měl smrt. Kolena se mu podlomila, sesul se na zem a zbraň mu vyklouzla z ruky.
Přešel jsem k němu a pro jistotu jí odkopl daleko stranou.
„Kde je Kyklopovo oko?“
Možná mi to i chtěl říct, ale vyšlo z něj jen nesrozumitelné zachrčení a byl konec.
Sednul jsem si tam vedle něj a rozdýchával to. Po chvíli jsem se sebral a prošacoval ho. Peníze sebou neměl, perlu samozřejmě také ne. Ostatně jsem to ani nečekal.
Přešel jsem zkontrolovat tu ženu, ale nemusel jsem na ní sáhnout, abych věděl, že je také po smrti. Šoural jsem se k autu a byl jsem strašně unaven. Tady už je práce jen pro policii a pohřebáky.
…………………………………………………………………………….
Sjel jsem do údolí, zajel na policejní stanici a nedal pokoj, dokud Hajn nevyšel z kanceláře a unaveně mě nepozval dál.
Měl kruhy pod očima a na stole bůhví kolikátý hrnek nedopitého kafe.
Svalil se na židli a povídá:„Tak co chceš? S čím jsi mě zase přišel otravovat?“
Jak jsem začal povídat, tak se jeho výraz postupně měnil, vynechal jsem samozřejmě některé detaily, jako doktora Morrise, ale jinak jsem to vyklopil celé.
Zvedl telefon a začal udílet rozkazy.
„A kde je ta zatracená perla?“ zeptal se.
„Ještě nevím, nejspíš bude schovaná někde v tom Nolenově kutlochu.“
„Máš tu auto, že?“
Nebyla to vlastně otázka. Vstal, popadl sako, utáhl si vázanku a šli jsme.
Byla už čirá tma a já byl za ten den strašlivě unavený, ale pořád jsem si říkal, že musím ještě vydržet a dotáhnout to do konce.
Tentokrát jsme tam nakráčeli předem. Recepční jen udiveně nakrčila obočí, ale Hajn se s tím nepáral. Zamával jí průkazkou před očima a stroze sdělil, že jdeme dolů.
Nolenův kutloch nebyl zamčený a Hajn se hned pustil do prohledávání. Moc toho nebylo. Skříň s trochou prádla, psací stůl a v zásuvkách osobní věci, úzký gauč a malý stolek na modelaření.
Vždy mi vadilo hrabat se v cizích věcech, i když to byla často součást mé práce a tak jsem tam stál a přemýšlel, kam to mohl schovat.
Přešel jsem k modelu plachetnice. Byl hotový zatím jen trup. Veden náhlým nápadem jsem sáhl na palubu. Lehce se odklopila a perla tam ležela na sametu a leskla jako temný měsíc. Vytáhl jsem jí z úkrytu.
„Je na nález vypsaná nějaká odměna?“ zeptal jsem se jen tak, co nejklidnějším hlasem.
„Jo, pojišťovna vypsala nálezné pět tisíc.“
„Dobře, tak se o tu odměnu hlásím a vy jste můj svědek, že jsem jí našel.“
Bleskově se otočil: „Wintere, tys jí měl celou dobu u sebe co?“ obvinil mě.
Ukázal jsem mu úkryt.
Zašklebil se: „ No dobrá, ale nezapomeň z toho zaplatit daň, jinak na tebe pošlu chrty z finančáku.“
Tu perlu jsem mu dal. Ačkoliv je Hajn nevrlej protiva, je to čestnej polda.
Moje konto se mohlo těšit na pořádnou finanční injekci, ale radost mi to nepřineslo. Bylo moc střílení a příliš mnoho mrtvých.