Cestičky z ulity

 Četli jste někdy román Na cestě od J. Kerouaka? Pokud absolvujete čtyřletou zkoušku ohněm v našem GPJP, určitě se s ním setkáte nebo jste se již setkali. Toto neobyčejné dílo mě velmi oslovilo a vnuklo mi myšlenku „pochybného cestování“ bez špetky jistoty, co vás v budoucnu čeká. Své dlouholeté šetření penízku za penízkem jsem pln nadšení vsadil na jednu jízdu napříč západní Evropou a nikdy bych nemohl říci, že by mne to mrzelo. Byla to ta nejlepší investice v životě, sázka na vítězného koně.
Své plány jsem si dokola promýšlel v posledních dnech školního roku 2012/2013 a jakmile začaly prázdniny, ten pravý (hlavně krásný) čas, šel jsem do akce. Sbalit chudé ošacení, kterého bylo málo, jak čas ukázal, spacák, co věrně slouží a kuráž, kterou jsem často ztrácel. Sehnat si bydlení bylo opravdu obtížné, ale přesto se štěstěna na mě usmála. Měl jsem tu čest pobýt 2/3 svého času s rodinou známích známích, která sídlila v Manchesteru. Tak se stalo, že má první cesta směřovala do Anglie, což se náramně hodilo. Člověk jde za dobrodružstvím a ještě si procvičí svoji chudou angličtinu.
Už na Ruzyni [Letiště Václava Havla (ale Ruzyně zní líp)] jsem se seznámil se svým budoucím průvodcem Manchesteru. Těšil jsem se na nadcházejicí dny, avšak nemohu říci, že jsem se nebál. V den odletu na mě dopadl strach a stres z „neurčita“. Před odjezdem na letiště si prohlížím zdi svého bytu jako na to poslední, co kdy uvidím. S rodiči se mi loučit nechtělo a téměř celou cestu k letišti jsem promlčel. Myslel jsem na obtíže, které mě mohou postihnou, nebezpečí, která si brousí zuby a tiše čeká až si k ní přisednu. Snažil jsem se uniknout svým představám, tak pouštím rádio, aby mě to nesnesitelný ticho v autíčku nezmohlo. A najednou přišel. Pocit. Neuvěřitelný pocit radosti, kterou vyvolala všudyznámá píseň od neobyčejného zpěvaka L. Armstronga – What a wonderful world. Kolikrát si ji člověk pouštěl do uší, kolikrát ji slyšel hrát v rádiu, televizi, kdekoliv. Ale jeho významu porozumíme jen jednou a to nám zůstane do smrti. I na mě přišla řada, abych porozuměl. Bylo to právě dnes! Teď a tady v autíčku! V nejpotřebnějším momentu se zjeví a kolik citu v sobě skrývá. Aniž bych věděl, co se ve mně změnilo, začal jsem mít radost. Ta klukovská předškolní radost z povedené lumpárny, co jsem tak pradlouho nezakusil. Doslova retardovaně se při tom člověk směje. Pocit který se do mě vlil byl nečekaný a náhlý, jak první láska, kdy člověk cítí a hlavně si uvědomujě, že jeho kroky jsou delší než kroky ptačí!
Pln očekávání vstoupím do mezinárodního prostoru letiště. Naposledy zamávat rodičům a hurá na terminál. Tu se rozkoukám. Vidím Němce. Němce ve svatbních šatech jeho nevěsty s partou hlučných kamarádů. Vidím nespočet cestujích všemožných národností, všichni v dlani drží jeden tablet či iphone, někdy dokonce dva. Vidím, že má Nokie patří do muzea. Ale přesto jsem viděl něco, co oni ne. Viděl jsem si na cestu, takže jsem zbytečně nevrážel do lidí jako ti, co čučeli na obrazovku. Rád si někdy sednu před obrazovku, ale asi to už není moderní. Teď se při tom musí chodit. Nicméně jsem bezpečně zvládnul celý let a bezpečně jsem přistál. Na letišti si mě vyzvedli známí známích a jel jsem k nim domů. Byl to večerní let. Jakmile jsme byli u nich doma, padl jsem na gauč a spal. Bez peřiny.