Cestičky z ulity II

Věrní čtenáři našeho časopisu, v minulém vydání jsem započal svůj prázdninový příběh a toto bude jeho pokračování. Pro jedince, kteří nemají tušení, jelikož si náš časopis z jakéhokoli důvodu nezakoupili. Nebudu začátek opakovat. „Měli jste poslouchat. Právě jsem to řekla.“ řekla jednou jedna profesorka. Jenom „jednou“? Neustále. A žactvo stále neposlouchá. A nikdy poslouchat nebude. Nikdy.

Jak jsem řekl, bez peřiny. A to byla chyba. Britské chladné počasí se mi náležitě představilo. Ano, měl jsem spacák, avšak ten byl hlukobo pod krosnou a neměl jsem v úmyslu dělat rámus hned první noc v hostitelské rodině, která na mě byla tolik milá. Tak jsem si řekl, že to vydržím. Noci jsou chladné až mrazivé a přes den poprchává nebo je chmurno. Slunko občas vykoukne, ale stejně rychle se opět vytratí.
Ráno se do mého mělkého spánku vkradly zvuky kuchyně a vůně másla s kávou, která se rozléhala po celém domě. Možna to byl jen pocit, protože jsem spal hned vedle kuchyně a kdyby tam nebyla zeď, dalo by se říci, že jsem spal vedle sporáku a mikrovnky a konvice a příborů a talířů a skleniček a kuchyňských nožů a ledničky a obří mrazák byl na balkoně. Nicméně, která entita mne budila?! S hořkou zvědavostí se vplížím a co to vidí oko mé - hnědé? Malou hezkou vietnamskou slečnu se zdravými vlasy. (Ano, měla zdravé vlasy a toto nepodstatné oznámení je opravdu nepodstatné, ale chci, aby čtenáři četli mé nepodstatné detaily, jinak by text byl příliš krátký a těmito nepodstatnými detaily se ho snažím prodloužit, jak mě naučily školní četby.) Zatímco si připravovala snídani, porozoval jsem ji. Nepřipadal jsem si jako úchyl nebo něco takového, jen mne její přítomnost maliko překvapila. Myslel jsem si, že v domě jsou jen manželé s dvěma dětma a tato dospělá slečna určitě jejich dcera nebyla. Tu najednou. Otočila se a lekla se. Pozdravila a šla. Šla ke stolu a jedla. Jedla a během toho se dívala na televizi. Já jsem ji za celou tu dobu stále pozoroval. A tak jsme se seznamili. Říkejme jí slečna „L“. Později se ukázalo, že je to spolupracovnice paní domu a že je tu dočasně. Kvůli její přítomnosti jsem musel spát na tvrdém vlnitém gauči, páč si „L“ zabrala pokoj pro hosty. Ale časem jsem se zkamarádili a neustále mi opakovala, že jí připomínal jejího menšího brášku, ba jsem byl o hlavu a půl vyšší, a proto mě často tahala na nákupy, což mě tolik neimponovalo, ale jednou jsme spolu šli nakupovat spodní prádlo a to bylo fajn. Měli tam tygrované pánské spoďáry. (Toto je podstatná informace.) Slečna byla taky fajnová. Ovšem.
Rodina provozovala nehtové studio, které řídila manželka. Říkejme jí „TH“. Tento kosmetický salón byl v okolí celkem věhlasný a já byl novým pomocníkem. Nejprve jsem rozdával letáky, mezitím jsem také trénoval lakování nehtů a dotáhl jsem to až k pokládání umělého nehtu. Nic nového pod sluncem. V „mekáči“ člověk také začína u salátů, až pak ho pustí k hranolkám. Zde to bylo obdobné.
Ve svém volném čase, který jsem nestrávil u nehtů, jsem plnil povinnosti domácí a výchovné. Luxoval, čistil okna, umyl nádobí, někdy dokonce uvařil, ale nejvíce pracná a namáhavá činnost byla hlídat šestiletého syna, který neposlouchal a neustále brečel, že nedostane zmrzlinu. Co jsem s ním provedl? Zmlátil jsem ho jen dvakrát a byl klid. Naučil jsem ho dívat se na hodinky a od té doby vždy chodil domů na večeři v čas. Avšak doslova „žere jako prase“, kdy rozkousaná sousta leží okolo jeho talíře, nemluvě na zemi nebo na jeho tričku, který jsem předevčírem vypral. V tom jediném jsem selhal. Mrzí mne to. Také jsem jednou zapomněl kluka vyzvednout z fotbalu. Musel tam sedět minimálně dvě hodiny. Ale to mě nemrzí.
Nebyl jsem jenom doma a hlídal děcko, ale často jsem chodil do města a dvakrát jsem se vydal do Liverpoolu. Ale o tom až příště.