Jak jsme viděli Rumunsko, 2. část: Přípravy auta a jeho opravy
Jak jsme viděli Rumunsko, 2. část: Přípravy auta a jeho opravy
Anotace: Ty nejlepší životní zážitky nezískáte při sezení doma na gauči. I my jsme si toto řekli, a vyrazili jsme s přáteli na letní jízdu do Rumunska. Udělejte si pohodlí, a začtěte se do vyprávění o naší cestě.
Byla sobotní ráno a my jsme se nacházeli na dálnici směr Poděbrady. Mířili jsme do garáže, kde jsme měli zaparkované naše „nové“ auto, abychom na něm mohli začít pracovat. Byla první říjnová sobota, a už bylo poznat, že je zima za rohem. Rána začala být studenější, a rozednívalo se později. V garáži nám tedy společnost začal dělat plynový teplomet, termoska s čajem a v batohu přibalené mikiny.
Onoho prvního dnes jsme chtěli auto pořádně projít, a sepsat si seznam, co všechno bude potřeba udělat. Než jsme však začali, chtěl jsem se s autem seznámit po řidičské stránce a za provozu na silnici. Přeci jen, při jízdě se také ledacos odhalí. Sedl jsem na místo řidiče, strčil klíček do zapalování, otočil a nic. Startér točil a motor ne a ne chytit. V zápětí jsem byl upozorněn, že auto má sytič. „Hm, tak takové retro jsem nečekala,“ vypadlo ze mě, a povytáhnul jsem páčku na palubce na levé straně volantu. Tentokrát už jsem nastartoval, a mohli jsme vyrazit na zkušební jízdu.
Vyjeli jsme tedy z garáže i areálu a ocitli se na veřejné komunikaci. Přede mnou byla dlouhá rovinka, a tak jsem mohl zkusit, co auto zvládne. Po prvních desítkách či stovkách metrů jsem zjistil, že spojka je opravdu téměř po smrti, auto je líné, jako by byl ucpaný motor a převodovka má pouze 4 převodové stupně vpřed a jeden vzad. Tedy další retro. Ale i vzhledem k malému autu, jsem tam rychlosti musel trochu hledat, a když jsem je našel, tak zařadit s kladivem v ruce a modlitbou v puse. Když jsem to říkal bratrancovi, tak z něj vypadla magická slova: „Co se divíš, vždyť motor je jenom 750ka (750ccm, 0,75 litru)“. To mi ledacos vysvětlilo. Ten sytič, lenost i absenci pátého „kvaltu“. Ta poslední zmíněná položka by v autě byla vážně zbytečný luxus. Ale ze zvyku jsem měl chvíli tendenci tam tu pátou rychlost řadit.Také mě překvapil ten šílený kravál od převodovky. Abych pravdu řekl, tak V3S hadr. začal jsem si dávat do souvislosti problémovost zařazení rychlostí a příšerného kraválu, přes který nebyl slyšen motor, ani rádio a ani člověk, který s vámi v autě jel. Nemluvě o posilovači řízení. Ten se ve vozidle také nenachází. Naštěstí to zase nebyl takový problém. Autíčko bylo malinké, tak se řídilo celkem snadno. Určitě snáze než ve Felicii.
Dojeli jsme do blízké vesnice, kde jsem se chtěl otočit na místním parkovišti. Přijel jsem tam, a chtěl se otočit. Ale protože jsem jel rychleji, a parkoviště bylo menších rozměrů, musel jsem si couvnout. Došlo k nevyhnutelnému. Nepohlídal jsem si pedály, a auto chcíplo. Jak jsem naučen, vypnul jsem klíček, vyřadil a s dobrým úmyslem chtěl opět nastartovat. Otočil jsem klíčkem, startér sepnul otočil motorem a nic. Zkusil jsem to tedy ještě podruhé, potřetí, počtvrté a stále nic. Začala mě trochu jímat hrůza, že budeme tlačit auto pět kilometrů do garáže. Naštěstí motor za chvíli naskočil. Stačilo, aby se chvilku ochladil. Vyrazili jsme zpět do garáže, a po cestě dál sledovali neduhy auta.
Po příjezdu do garáže a zaparkování jsem z auta vypadnul jako balík slámy. V tom malinkém prostoru jsem trochu zatuhnul. Protáhli jsme se a pustili se pustili do sepisování nalezených závad na vozidle. Během dvaceti minut až půl hodiny jsme popsali přes zhruba tři stránky A4. A to byly zatím ty, které byly viditelné nebo se projevily při jízdě od kupce do garáže a při jízdě po okolních silnicích. Jak jsme později zjistili, tak skrytých závad, které se projevily časem nebo byly odhaleny v servisech, bylo zhruba pětkrát více. V první řadě jsme musely vyřešit ty nejdůležitější závady, které byly nezbytné k dalšímu provozování vozidla:
-
spojka
-
převodovka
-
čepy
-
ramena
-
opravit řízení
-
startování za studena i za tepla
-
geometrie
-
olej
-
svíčky
-
karburátor
-
upadlý výfuk
-
a mnoho dalších věcí
Sedli jsme do interiéru, a zkoumali ovládací prvky, a zda nebude potřeba opravit i uvnitř. Zprvu vše vypadalo dobře, ale postupně se začala objevovat spousta závad i v elektronice. Když hrálo radio, které fungovalo pouze do hlasitosti 20 (poté se vypnulo), nemohli jsme mít puštěný ventilátor do kabiny. Jakmile jsme zapnuli ventilátor, radio se samo vypnulo. Občas nefungovaly blinkry. Aby se zprovoznili, museli jsme na dvě vteřiny zapnout výstražná světla, vypnout je, a poté rychle zkusit, zda blinkry fungují. Pokud ne, tak proceduru opakovat. Ale většinou se chytily na první pokus.
Auto v dílně
Po prvním dnu zjišťování závad, jejich zapisování a pokusech o jejich odstranění jsme vyrazili směrem k domovu. Po cestě jsme se domlouvali co dál. Termín odjezdu do Rumunska se blížil s každou vteřinou. I přes to, že nás čekal až za nějakých devět či deset měsíců, chtěli jsme vše mít co nejdříve hotovo. Dohodli jsme se, že valnou část závad, na které nemáme čas, vhodné místo a nářadí, necháme udělat v servisu. Přeci jen, bude totak lepší. Už jenom kvůli kvalitě provedení, dostupnosti náhradních dílů a jistotě, že auto bude dále provozuschopné.
Při další návštěvě garáže, kam jsem opět dorazili brzy ráno (tentokrát v neděli), jsme začali pracovat na tom, co jsme sami zvládli. Ale moc toho nebylo. Spíše zprovozňování dlouho nepoužívaných věcí. Tedy rozhýbání stěračů (předního i zadního), zprovoznění ostřiku, výměna žárovek ve světlometech. Také promazání zatuhlých pohyblivých částí dveří, kapoty, pátých dveří a připevnění upadlého výfuku. Obroušení a natření disků či generální úklid interiéru. Nezdá se to, ale ač se jednalo o drobnosti, bylo jich jako epizod seriálu Tak jde čas. Také jsme si tak občas připadali. Řešit toto, tamto a ještě tamto a toto. A protože byl na pondělí domluvený autoservis, vyrazili jsme s autem z garáže docela brzy. Přeci jenom, nebyl to sporťák, nemohli jsme na dálnici, cesta byla dlouhá a jízdní vlastnostibyly stejné, jako řídit dvougenerační vilu. Stejně tak i technický stav. Zároveň jsme nemuseli spěchat.
Řízení jsem se ujmul já, a bratranec dělal doprovodné vozidlo. To pro případ, že by auto někde „zdechlo“ a nešlo nastartovat. Lanem, oky i praporkem jsme byli vybaveni. Auto nastartovalo na první dobrou, a mohli jsme vyrazit na cestu. První závada se projevila po pěti kilometrech, na velké křižovatce, kde jsme měli odbočovat. Když jsem dojížděl k hraně křižovatky a dobržďoval, auto chcíplo. Věděl jsem, že jsem to neudusil, protože jsem měl neutrál, a nebylo typické poskočení. Otočil jsem tedy klíčkem na nulu, a následně chtěl nastartovat. Startér točil jako divý, motor se točil s ním, ale ne a ne naskočit. Ani s vytaženým sytičem. Zkusil jsem to tedy podruhé, a opět nic. Blesklo mi hlavou pouhé „HUPS, CO TEĎ“. Tak jsem opět vypnul klíček, a pokus zopakoval. Tentokrát jsem párkrát sešlápnul plynový pedál. „HURÁ, POVEDLO SE“, motor naskočil. Docela se mi ulevilo.Ale ihned se projevila závada číslo dva. Blinkry byly neblikaly. Takže následovalo spuštění výstražných, jejich vypnutí a opětovný pokus blinkrů. Tentokrát se povedlo. Vystřelil jsem na hlavní jako Niky Lauda, a už jsem se viděl v cíli. Cesta ubíhala celkem dobře, a já si na dlouhých rovinkách mohl vyzkoušet, na jakou rychlost auto rozjedu.Kousek za Poděbrady směrem na Hradec Králové je dlouhý a naprosto přehledný úsek. Jede se tam i z kopce. Nepodařilo se mi auto rozjet na víc než 120 km/h. Přisuzoval jsem to technickému stavu vozidla. Později jsem se dozvěděl, že tento model a typ ani rychleji nejezdí. Poprvé v životě jsem s nějakým autem dosáhl jeho maximální rychlosti.
Další závada se projevila na okraji Chlumce nad Cidlinou (naštěstí). Při přibržďování před kruhovým objezdem auto znovu chcíplo. Nastartovat se podařilo naštěstí ihned na poprvé. Ani jsem nemusel zastavovat, a zvládl jsem to i při nízké rychlosti. S vyřazenou rychlostí samozřejmě. Město jsme projeli lehce, bez brždění a pokračovali jsme dále na Hradec. Na rovince za Chlumcem jsem opět mohl otestovat maximální rychlost. Tak nějak jsem odhadnul, že dostat se z 0 km/h na 100 km/h trvá přibližně týden. Az 0 km/h na 160 km/h nikdy. Celkově jsem si ale rychlost držel plus minus mezi 90 a 100 kilometry v hodině. Auto se v těch rychlostech otřásalo, vrzalo, bouchalo, kroutilo a dělalo stejný kravál, jako když se potápěl Titanic. Úplně jsem očekával, že se Panda také co nevidět rozlomí na dvě části. K tomu ale naštěstí nedošlo. Pustil jsem to z hlavy, protože jsme se blížili k Hradci. Přeci jen, je to větší než Chlumec, semaforů tam je mnohem více a ještě více příležitostí k brždění (a následnému chcípání motoru). Brždění jsem se chtěl co nejvíce vyhnout, a omezit ho na pouhé a nejnutnější minimu, protože náš servis se nacházel na druhé straně města, než odkud jsme přijížděli. Zvolil jsem tedy cestu po obchvatu, kde jezdilo co nejméně aut. Nakonec se povedlo, a úspěšně jsme prokličkovali okrajovými částmi města až před servis, kde jsme auto zaparkovali. Naneštěstí jsme přijeli pozdě. Ač je to servis s víkendovým provozem, nikdo už na dílně nebyl. Napsali jsme tedy vzkaz, zabalili do něj klíčky a hodili jim to do schránky. Výsledkem bylo, že jsme si Pandu za 14 dní vyzvedli, zaplatili přes 30 tisíc a odjeli s ní zpět do garáže u Poděbrad.
Ilustrační foto - První velká oprava stála přes 30 tisíc.
Při převozu zpět do garáže nám to připadalo jako nebe a dudy. Nová spojka, tlumiče, ramena i čepy. Jelo se úplně krásně. Když měli auto na heveru, prohlédli spodek a poreferovali. Nebyl v tak špatném stavu, jak jsme očekávali. Ale nebyl ani v nejlepší kondici. Takový horší střed. Ale i stím jsme si poradili. Mohli jsme teď věnovat dalším opravám a úpravám. Vrhli jsme se do elektroniky. Přidělali jsme třetí brzdové světlo, odizolovali kapotu pěnou, vyměnili svíčky, a nainstalovali teploměr ukazující vnitřní teplotu i vnější teplotu. Také jsme protáhli auto wapkou, myčkou a lehkým terénem na louce. Spoustu dalších elektrikářských věcí jsme nezvládli, tudíž jsme Pandu dávali do elektroservisu ke známému bratrance. Řešením těchto drobností jsme zabili několik měsíců.
Zde je konec části A. V části B bude pokračování popisu oprav a úprav našeho vozidla.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.