Černá Hora

   

           Černa Hora – Montenegro

 

   Černá Hora, neboli Montenegro se nachází v jihovýchodní Evropě. Svým kouzlem přirostla k srdci každému, kdo měl tu šanci se tam podívat. Jsem moc vděčná našemu kamarádovi,který tam dělal průvodce a oslovil nás, zda se nechceme přidat k partě bezva lidí, co s ním jedou.

   Psal se rok 2004, byl konec září, počasí zde se chystalo říct létu pá pá. My nabaleni letními věcmi, nachystanými koly, se nechali dovézt do vedlejšího města, odkud byl vypraven autobus směr Montenegro a Budva. Autobus vezl převážně lidi na odpočinkovou dovolenou a nás devět bláznu s koly, co chtěli zdolávat černohorské kopce.

  Cesta byla nekonečná, místy i mrazivá. Projížděli jsme místy, kde ještě nedávno probíhala válka. U cest ještě tehdy stáli vojáci, všude byly vidět rozstřílené domy. Opravdu děsivý pohled.

Výhodou bylo, že cestou tam autobus nebyl zcela zaplněný a my mohli zaujmout každý dvě sedačky, takže takový malý komfort. 

Hotel, který nám byl přidělen, byl opravdu krásný. Jelikož v té době tam asi takových bláznů jako my moc nejezdilo, kola nám museli dát do klece, kde schovávali lehátka.

  Naše první nenáročná trasa vedla podél pobřeží s koupáním a prohlídkou starého města Kotoru, který je na seznamu UNESCO. Viděli jsme nejužší místo Boky Kotorské – Verige, projížděli jsme starobylými městečky Perast a Risan zpět přes přístaviště trajektů do Tivatu. Délka trasy 52 km.

  Další Tivatská cyklotrasa nám představila výhledy na Tivatský záliv, Hercegnovskou riviéru, vstup do Boky Kotorské s ostrůvkem Mamula – pevností z doby Rakouska  Uherska, koupání v zátoce Mirišta, průjezd typickými osadami Merdani, Miloviči až na nádhernou písčitou pláž na Plavi Horizont odtud zpět na hotel v Tivatu. Délka trasy 55 km.

   Jeden den byl odpočinkový, využili jsme nabídku výletu lodí na uměle navršený ostrov Gospa od Škrpjela, návštěva Risanu.

  Pak následovala cyklotrasa Budevská průjezd osadami ve vnitrozemí- Vranoviči, Kubasi,Glavati, Lastva, průjezd Budvou a návštěva ostrova přepychu na černohorském pobřeží Sveti Stefan, koupání a pobyt na pláži, odpoledne zpět přes Budvu, Lastvu, Goroviči, Sutvara, Kavač a Tivat. Jednalo se o náročnější trasu o délce 85 km.

   Jeden den nás čekala Bigovská cyklotrasa. Návštěva vesničky Bigovo s místní rybárnou a ochutnávkou zdejších specialit, poté návštěva písčité pláže na Plaví Horizontu s návratem na hotel. Délka této trasy byla 50 km.

  Návštěva Černé Hory byla naši první cestou k moři. Možná i to ovlivnilo, že na tuto dovolenou neustále vzpomínám, ale asi mě tam přitáhla ta tehdy nedotčená příroda, srdeční lidé, děti které na nás šahaly, jako kdybychom byli z jiné planety, neznali tam totiž sport zvaný cyklistika, neměli tam žádný obchod, abychom si mohli koupit lepení nebo duši, nebo jakoukoliv součástku na kolo. Byl tam v roce 2004 jiný svět, svět krásy, lidskosti, skromnosti, něco neskutečného. Vážili si nás. Jak jsme vešli do obchodu a slyšeli češtinu, hned se dali do řeči, vytáhli zpoza pultu čokoládu a nabídli nám.

 Při příjezdu domů jsem prohlásila před tím našim kamarádem, co nám zájezd nabídl, že bychom se tam ještě chtěli vrátit.

  Návrat zpátky do Montenegra byl v roce 2008 a 2009. Díky kamarádovi (průvodci). Tehdy jezdil s určitou cestovní kanceláří a prováděl lidi v Černé Hoře. Naskytla se mu příležitost dělat průvodce v Chorvatsku na ostrovu Pag, nastal však problém, kdo jej zastoupí v Černé Hoře. Nenapadlo jej nic jiného než se domluvit s cestovkou, že by věděl o manželském páru, který by to zvládl. Tak se z nás stali cyklo průvodci. Manžel jezdil vepředu, já sbírala a podporovala ty, co nemohli vzadu. 

V roce 2008 jsme sebou vzali i dcerku. Tento rok nám dali řidiče autobusu, kteří tuto trasu ještě nejeli, v jednom úseku zapomněli odbočit, tím vznikla menší zajížďka a dostali jsme se do Sarajeva. Byli jsme rádi, že to tak bylo, vidět mrazivé Sarajevo poseté bílými hroby nám vzalo dech a vehnalo slzy do očí.

Po příjezdu na hotel dcerce při vytahování kola ze stojanu, někdo nechtěně přetáhl ježka na řídítkách. Jelikož tam nebyly žádné obchody a my s takovým problémem nepočítali, řidiči tuto situaci vyřešili a dali tam nějakou součástku, co měli sebou v autobusu. Tyto dva turnusy jsme byli ubytováni v hotelu Mimóza, tento hotel už nebyl takový pěkný, i jejich strava se točila jenom kolem vajíček. Vůbec se to nedalo srovnat s luxusním výběrem jídla ani s čistotným hotelem Palma v roce 2004. Bohužel každá cestovní kancelář má smlouvy s určitými hotely a přes to vlak nejede.

Počasí nám první dny moc nepřálo, pak se vyjasnilo a bylo opět krásně. Při cestě zpět domů nastaly další komplikace, před námi se objevila cedule zákaz vjezdu, řidiči chtěli po cestě natankovat, benzinka byla zavřená, poblíž se jiná nenacházela. Najednou se proti nám ze zákazu objevilo velké auto, řidiči se na sebe podívali a prohlásili: „když se tady dostal on, my to musíme zvládnout taky“. Naše cesta vedla do neznáma, někdo prohlásil, že jedeme po staré cestě.

Stoupali jsme výš a výš, z okna jsme viděli konečky vysokých stromů, cesta byla v rekonstrukci, autobus se kymácel ze strany na stranu, my s dcerou seděli na první sedačce, tak jsme se hrozili každého zaškobrtnutí.  V autobusu bylo šílené ticho, venku tma jak v pytli, manžel seděl za námi v očích všichni vyděšené výrazy. Myslím, že se tehdy modlili i ti co to neuměli. Po čase jsme vystoupali na vrchol a začali jsme pomalu klesat, řidiči to zvládli a my si oddechli, že to dobře dopadlo. Tehdy jsem prohlásila, že už takovou dálku autobusem nepojedu.

   Za rok nato jsme v Černé Hoře byli znovu. Umluvili jsme i nějaké kamarády z vesnice.  Zažili spoustu srandy jak s lidmi co jeli s námi, tak s bezva řidiči, ti byli pro každou srandu. Objeli jsme všechny trasy, jednu i přidali.                                                                                                                                                            

   Jednalo se o nejkrásnější vyjížďku NP Lovčen, výjezd na Jezerski vrch 1657 m n m. s nezapomenutelnými výhledy na celou Boku, až po Skadarské jezero, návštěvu mauzolej Njegošev. Při cestě zpět návštěva vesničky Nieguši rodiště Petera Petroviče Njegoše, vládce Černé Hory. Tato trasa byla velice náročná. Půl trasy se šlapalo do kopce a při druhé půlce odcházely při sjezdu brzdy.

Délka trasy byla 85 km.

  Dlouho jsme na tento zájezd vzpomínali. Tehdy jsme si mysleli, že to byla třešnička na dortu s posledním nahlédnutím do Černé Hory. Další turnusy se cestovce nenaplnily a my neměli koho provázet. Panovala v nás velká radost, že všechny tyto kopce a hory ujeli z té party i ti, co na kolech moc nejezdili. I oni měli slzy v očích, jak sesedali ze sedla na Jezerskim vrchu 1657 m n m.

Nevěřili, že zvládli ujet trasu jen tam 40 km do kopce, když před tím jezdili jen projížďky po městě.

My si je trochu za ten týden otestovali, a zjistili kdo má sílu a touhu, tak tuto náročnou trasu opravdu zvládl.

   Vzpomínky byli silné. V roce 2011 před koncem roku vznikl nápad uskutečnit zájezd jen pro nás, pro naši cyklistickou partu v modrých dresech. Zájezd pro tzv. Embeťáky.

Z hecu jsme na internetu našli pobyt v hotelu Palma v Černé Hoře. Vyskočilo nám, že v tomto hotelu má jedna naše cestovka rezervaci pokojů, který odpovídal počtu možných přihlášených zájemců. Ani na chvíli jsme neváhali a vytočili číslo pro informace o pobytu.

Milý přístup cestovky nás ujistil, že není problém tuto dovolenu na míru uskutečnit, dokonce nám nabídli i tip na jejich řidiče, kteří tam neustále jezdí. Ještě nám poradili, pokud tento zájezd objednáme do konce roku 2011, bude to za starou cenu.                                                                              

Byly to docela fofry se rozhodnout. Za chvíli byl autobus zaplněný. Nyní zbývalo čekat třičtvrtě roku a modlit se, ať nenastanou komplikace v podobě odhlašování dovolené vůči nemoci, nebo jiných překážek. Naštěstí jsme měli pár cyklistu v pořadovníku, kdyby něco takového nastalo.                                                                                                                                 

V polovině září se naše parta dočkala vysněné dovolené. Už při příjezdu k našemu hotelu, jsme způsobili poprask u místních, tolik cyklistu tady pohromadě neviděli. Před první projížďkou koukali, jak jsme všichni sladěni do stejných dresů. Dokonce se nás ptali, za jaký tým jezdíme, byla to fakt sranda. Pro kola náš přístřešek byl docela malý, někteří si kolo museli nechat v hotelu u recepce.                                                                                               

Hotel v roce 2012 byl ještě krásnější, než v roce 2004. Co se týkalo jídelny a jídla, jídelna byla každý den načančaná, jako kdyby se zde měla konat svatba. Bílé potahy na židličkách, bílé ubrusy na stolech, číšníci v obleku v pozoru pro případ, kdyby něco někdo potřeboval.                                        

Jídlo bylo formou švédských stolu, jak ráno tak večer. Večer dokonce teplé. Každý si vybral, na co měl chuť.                                                                                                                                                                         

Při návratu domů, i když jsme si na kolech mákli, všichni měli na váze nějaké to kilo navíc. Prostě luxus za tehdy docela málo peněz. Naplnili jsme autobus do posledního místa, od toho se odvíjela cena. Cestovka také dodržela slovo a zájezd byl za ceny předešlého roku. Řidiči byli neskuteční. Musím říct, jako vždy. 

V tom jsme měli pokaždé štěstí.                                                                          

Tento zájezd jsme dělali pro kamarády, i přesto jaká tam byla zodpovědnost a risk, že cokoli může selhat, neměli jsme z toho ani korunu. Zájezd jsme si my manželé platili, ať to vyjde pro každého účastníka co nejlevněji.                                                                                                                                           

Chtěli jsme, aby si to všichni užili, hlavně se všichni vrátili domů v pořádku a zdraví.

Víme, co se na kole běžně stává, a ne tak ještě takový kus od domova.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     

Trošičku mě mrzí, že naši kamarádi nezažili tu Černou Horu ještě nedotčenou, bez turismu jako my v roce 2004. Tehdy měla v jádru tu chudobu, skromnost, lidskost.                                                                               

Nyní je to moderní země, plna denního i nočního žití. Je tam hodně bohatých přistěhovalců, spoustu obchodů. Staví se luxusní hotely, u nich kotví přepychové lodě.                                                                           

Tu minulou krásu to pohřbilo. I přesto tam cítím neustále nějaké pouto, možná z minulosti. Vzpomínky na lidičky, které jsme tam prováděli , bezva srdečné, usměvavé řidiče, možná taky na kamarády, které později skolila nemoc a koukají se z nebe jak píši tyto řádky.                                                         

Nebo na prodloužené léto. U nás už na horách v tuto dobu padal sníh a tam příjemných slunečných 25 stupňů , moře teplé, díky kolu pokaždé jiná pláž.                                                                                                     

Nádhera střídala nádheru. K tomu spokojení kamarádi, co víc si lze člověk přát.                                     

Teď snad jen zdraví...