Svět jasů

Narodila jsem se do místa, kde paprsky vycházejícího slunce nutí poplašené chrliče proměňovat se v kámen.
Co myslíte, je to svět světla, nebo svět temnoty?
Jeden by řekl, že světla, ale víte… Když já jsem světloplachá. Před sluncem upřednostňuji lunu a raději bych holdovala tmě.
Jsem, jako ty rozechvělé sochy obrnící se slupkou pískovce, mramoru či žuly, také bych se raději schovala. Jenže chrliče nemají rodinu - krom jiných světloplachých, jež jim jejich slabost rozumí – už jen proto, že ji všichni sdílí.
Mou slabost nesdílí z mého rodu nikdo. Všichni jsou tu děti světla koupající se ve zlatě slunečních východů, šťastní, že jsou právě takhle.
A mě nutí předstírat, že to tak mám též.
Jestliže náhodou nemohu, berou mne, a přivazují k té záři řetězy, bolestivě utahující pouta… prý, abych si tu krásu užila.
Netuší, že mi ubližují, a já už nevím, jak jim to mám říct.
Už se jim ale nevzpírám, už dávno ne tak prudce. Svým způsobem je už nechávám, ať mě vodí, kam si jen uznají za vhodné.
Jsem už smířená.
Jednoho dne mě totiž to, co je nejvíc těší, zabije, a já potom budu volná, na pořád. Pak už mě vůbec nikdo nikdy k ničemu nedonutí.
Jak já se těším, až mě jejich péče umoří.